Jiří J. Linhart
16. „Takže,“ řekla Eliška, „hledáme další knížky, který mohl napsat Fabricio Fabrici?“ „Jo, to asi jo,“ přitakal Karel. „A taky cokoliv, co by ti z nějakýho důvodu přišlo dobrý dát stranou. Knížky s divnýma názvama, další útržky… Mohl jsem něco přehlídnout.“ „Dobře. Tak teda knížky, co mohl napsat Fabrici, knížky, co by s ním a tím ostatním mohly souviset, a ještě podezřelý cáry papíru. Není toho zrovna málo.“ „No jo, aspoň je větší šance, že něco najdeme.“ „Když jdeš na vrabce s kanónem, je taky větší šance, že něco trefíš.“ Ale Karel už byl příliš zaujat pátráním, než aby Eliščinu narážku pochopil, pakliže ji vůbec zaznamenal. Hledal tam, kde předevčírem v knize o měsíčku od Fabricia Fabriciho našel osudovou záložku, která udávala směr jeho myšlenek i činů až do této chvíle. Netrvalo dlouho a dočkal se prvního hmatatelného výsledku. Vespod v krabici našel titul s názvem Jak pěstovati, sušiti a užívati rozmarýn lékařský od letního slunovratu k zimnímu. Vzhled knihy byl k nerozeznání podobný té předchozí – nejviditelnějším rozdílem byl název rostliny, ten latinský zněl Ros. Officinalis. Na tomtéž místě byl také přilepený malý papírový obdélník – někdo jím zakryl údaj F. Fabrici (1828). Konečně, lišilo se ještě římské číslování na vrchu stránky: v tomto případě III. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509103
Mágové a šarlatáni
„Vypadá to, že měl rád kytky,“ prohlásil Karel a ukazoval knížku Elišce. „Asi nějakej bylinkář,“ odvětila Eliška. „Koneckonců o sobě prohlašoval, že je čaroděj, tak to dává smysl.“ „To nejspíš dává.“ Ve stejné úpravě nalezli ještě svazky opatřené římskými číslicemi I., IV. a V. Pojednávaly o heřmánku, šalvěji a lichořeřišnici. „Tak to máme kompletní,“ konstatovala Eliška. Avšak právě v tentýž moment se od jedné z krabic zvedl Karel. „Asi ne tak úplně,“ hlásil vzrušeně. „A začíná to být čím dál zajímavější.“ V ruce držel svazek s římskou sedmičkou. Už nebyl bílý jako prvních pět, nýbrž tmavomodrý. Na kožených deskách bylo zlatým písmem uvedeno (po nezbytném sloupnutí): VII. Pteridophyta Čarotvorná síla kapraďorostů F. Fabrici (1832) „Roky pořád nesedí,“ všimla si Eliška. „To je vedlejší. Mě spíš zaujalo, že od sušení přešel k čarotvorný síle. O čem budou další svazky? O černý magii?“ „Třeba jo. Vzhledem k tomu, že byl Fabrici nejspíš tak trochu mimo, mohl psát o čemkoliv, třeba 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509103
Jiří J. Linhart
i o konci světa jako spousta jiných falešných proroků. Papír snese leccos.“ „Tohle všechno, co říkáš a co psali na internetu a v těch encyklopediích, to zní logicky a rozumně,“ rozvažoval Karel. „Ale pak si položím otázku: Co když to bylo jinak? Co když Fabrici nebyl blázen a co když byl doopravdy…“ Zarazil se, jako by se zalekl vlastních úvah. „Čaroděj?“ dokončila za něj se smíchem Eliška. Karel si beze slova prohlížel vyskládané knihy, jejichž autorem byl – nebo alespoň být měl – jeden muž. „Nevím,“ řekl pak. „Já ti rozumím. Sama jsem v tom na chvíli viděla něco velikýho a převratnýho přinejmenším jako svitky od Mrtvýho moře. Jenže tohle očarování rychle opadlo. Nejpodivnější na tom asi nakonec je to, jak se Fabriciho knížky dostaly k vám na půdu.“ „Ale co ty letopočty?“ namítl Karel. „V tom jediným je trochu zmatek, to jo, ale jinak? Oficiální zdroje tomuhle všemu,“ máchla rukou ke krabicím s knihami, „nijak neodporujou. Co jsme se o Fabricim dozvěděli v knihovně? Že to byl podvodník nebo v lepším případě podivín, kterej se vydával za čaroděje. A kdo jinej než někdo takovej mohl napsat celý knížky o sušení rozmarýnu a pak o jakýsi čarotvorný síle kapradí? Třeba nakonec svoje jméno přelepil sám, protože se za ně při chvilkovým prozření zastyděl. Anebo je někam odnesl, taky je někdo mohl zdědit – a přelepil je ten. No a pak se 100
Ukázka elektronické knihy