98 „Mladá paní tu dneska ráno byla,“ přisvědčil, „paní s hošíkem. Vypadali mile. Proslýchá se, že její muž je po smrti, ale jí to moc sluší.“ Paní Winningová byla místní rodačka, a když byla malá, otec současného majitele koloniálu jí dával extra tvrdé cucavé bonbony a lékořicový pendrek, zatímco jeho syn chodil na střední školu. Když mu bylo dvacet, jí bylo dvanáct a tehdy si po nějaký čas tajně přála, aby ji jednou požádal o ruku. Dnes byl ve středním věku a obrostlý tukem, a přestože ji stále oslovoval Helen a ona mu říkala Tome, patřila teď k Winningovic klanu, a když bylo maso tuhé nebo máslo předražené, chtíc nechtíc ho za to musela vypeskovat. Pokud o nové sousedce hovořil jako o „paní“, rozhodně tím myslel něco jiného, než kdyby byl řekl „ženská“ nebo „osoba“. Paní Winningová o něm věděla, že o ní a její tchyni před ostatními zákazníky vždy hovoří jako o „paních“. Na okamžik teď zaváhala a pak se zeptala: „Takže se opravdu nastěhovali natrvalo?“ „Tak aspoň na čas určitě,“ odvětil suše. „Udělala nákup na týden.“ Celou cestu zpátky na kopec s taškou v ruce dávala paní Winningová pozor, zda někoho z novousedlíků nezahlédne. Když došla k cestičce k chalupě, zpomalila a snažila se tam podívat co možná nenápadně. Z komína se nekouřilo a poblíž domu nestál žádný nábytek, jenž by mohl dosvědčit probíhající stěhování, ale u chodníku tu stálo ne až tak staré auto a za okny paní Winningová spatřila pohybující se siluety. Z náhlého popudu zabočila na cestičku vedoucí k verandě, poté se pod ní ještě okamžik rozmýšlela a nakonec přece jen vyšla po schodech ke dveřím. Zaklepala a s nákupem v ohbí lokte počkala, než se dveře otevřely, a pak shlédla dolů na chlapečka, který, jak si s uspokojením uvědomila, mohl být stejně starý jako její syn. „Ahoj,“ pozdravila ho. „Ahoj,“ odpověděl a prohlížel si ji s vážným výrazem. „Máš doma maminku? Přišla jsem se zeptat, jestli nepotřebuje pomoct se stěhováním.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509078