98
„Dobře mu prorokoval. Že zemře před zemskou branou. Že jeho krev a zrada vykoupí zemi. Tak se i stalo a bude se dít po věky věků.“ „Že tomu tak věříš, zrovna ty, muž tak věcný a uvážlivý? Nepoznávám tě, Wartberku! Tak co by prorokoval mně?“ Oto se otočil, aby viděl Wartberkovi do tváře, aby si všiml stínu výsměchu a poznal, zda těm pradávným proroctvím a sudbám věří. Avšak to, co spatřil, bylo něčím, co vidět nechtěl. Oči Martina z Wartberka zeskelnatěly, barva duhovek i čerň zorničky začaly rychle blednout, až zůstala jen bílá bělma očí jakoby přetažená šedou mlhou. „Pod mramor magdeburského dómu v máji ulehne trojího smutku důvod: král, církve ozdoba, vlasti pýcha nejvyšší. Jeho dílo i věk naplnily se vrchovatě a žádný věk nezapomene, co zůstaviv na zemi, ostatním vykonal.“ Oto se otřásl pod naléhavostí a syrovostí těch slov. Když se probral z ohromení, měl Wartberk pohled už zase normální. „Půjdeme, králi?“ „Půjdeme. A na to, co jsi říkal…“ „Zapomeň na to. Pojďme slavit.“
O
dvacet let později jsem zapsal tytéž události méně vzletně a více lakonicky:
„Onoho času král táhl do boje proti Boleslavovi, králi Čechů, a když měl být dobyt hrad zvaný Nova, v němž uzavřen byl obležen Boleslavův syn, král rozumným rozhodnutím přerušil bitvu, aby bojovníci při uchvacování kořisti nepřátel neupadli do nějakého nebezpečí. A tak, uváživ moc královu a nesčetné množství vojska, Boleslav, vyšed z hradu, dal přednost podřídit se takovému majestátu než utrpět konečnou záhubu, a stoje pod praporci
MP_Zandl_Špicl P89ně 955_final.indd 98
10.05.2022 8:39:56 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509070