98
c a t h e r i n e
r y a n
h y d e
•
z a t o u l a n é
š t ě s t í
Bylo to asi popáté, co zopakoval stejnou nebo dost podobnou větou. A pokaždé z toho byla nervóznější. A pak ji poprvé napadlo – přinejmenším poprvé vědomě – že lidé takové věci říkají, když něco provedli a sami sebe potřebují ujistit, že šlo o správné rozhodnutí. Když třeba nechali ztratit psa, který byl jablkem sváru v jejich vztahu. „Co se děje, kotě?“ zamračil se. Chystala se mu to říct. Ale vtom dorazilo šampaňské. Počkala, až se Darlene opět vzdálí, a teprve pak promluvila: „Večeře, tanec, šampaňské. Vykradl jsi snad banku?“ Odvrátil pohled a upřel ho na dřevěnou desku stolu. „Jestli to fakt potřebuješ vědět, tak jsem si něco málo vypůjčil od syna. Brzy se vrátím do práce. Uvidíš. Nechci, abys měla pocit, že jsem příživník, že sis nasadila blechu do kožichu. Tak to nebude, neboj. A teď si připijeme.“ Do úzkých sklenic nalil šampaňské až k jejich samému okraji, takže když Virginie jednu zvedala, chtě nechtě trochu rozlila. „Na nás.“ Pozvedl sklenici. I ona zvedla svoji, ale beze slov. Ťukli si a hodně šampaňského při tom vylili na stůl. Lloyd si pořádně přihnul. „Ginnie, taky máš říct ‚Na nás‘.“ „Musím se tě na něco zeptat,“ řekla místo toho. Cítila, jak se Lloyd obrňuje. A proč také ne? Kdo by to neudělal? Šlo o tón, jakým to pronesla. Stejným způsobem lidé říkávají: „Musíme si promluvit.“ „To nezní moc dobře,“ zabručel. „Ale povídej.“ „Chci, aby ses mi podíval do očí a přísahal, že nemáš prsty ve zmizení T-Rexe.“ Zatímco mluvila, zírala do své sklenice. Nedokázala se přimět vzhlédnout. Ale koutkem oka zahlédla, jak se Lloyd prudce zaklonil. A slyšela zvuk, který opěradlo židle vydalo, když do něj narazil zády. „Teď jsi mě dostala. Jak tě to napadlo?“ „Byla jsem dneska na pivu s Fern…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509052