Jistěže ne všechno uměla, spíše naopak, ale rychle se učila a já jí nikdy nic nevyčítal, na to je moje nátura příliš mírná, nesnášející konflikty. Řešení sporů jsem si šetřil na Poldíka, který se začal trucovitě vymezovat vůči guvernantce a chodil žalovat matce, když na něm chůva něco vyžadovala i přes jeho vůli – většinou převlékání se z pyžam, když byla neděle, to by byl nejraději v pyžamu celý den. Nebo začal nesnášet koupání a mytí vůbec. Krista se koupala ráda, ostatně se koupávali spolu, ale jednou odmítl do vany vlézt a trvalo to týden. Toho křiku, co si to vzalo! A tolik vadění mezi mnou a Blankou, která poté, co šly děti spát, začala s výčitkami, že je neumím vychovávat. Jaképak vychovávat? Mohl jsem vylítnout z kůže. Kluk se má umejt, a hotovo. Když jsem byl dítě, o něčem takovém se nesmělo muknout, prostě se šlo do lázně, a hotovo. Čistota je základ zdraví. Nato jsem Poldu vytáhl z postele, a jak byl, v pyžamu, jsem ho odnesl do koupelny a ve vaně ho celého osprchoval studenou vodou. Řval tak, že na nás zabouchali sousedi shora, a pak mi vyčítal, že jsem ho chtěl utopit. Dva dny po této události a velkém tichém napětí, kdy děti držely s matkou i guvernantkou proti mně, se Blanka pokusila o smír, sama šla napustit vanu, v kotli zbyla horká voda, protože se koupalo pouze jedno dítě, a vyzvala mě, abych si tam vlezl s ní. Tak jsem to udělal v jakési bláhové představě něčeho erotického, co by mohlo vyjít, když nejsme v posteli, ale ve vaně, kde se dá třeba zapomenout na náš vzájemný ložnicový chlad. Ale pak jsem tam seděl s koleny u brady a připadal si jako blázen, který se snaží zopakovat partnerské chování z doby před šesti sedmi lety, ale přitom má pořád tu
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508764
samou ženu, která mu povila dva potomky a na břiše jí zůstaly známky po těhotenství. Ale snažil jsem se alespoň o vstřícnost a dovolil jí umýt mi vlasy, a vlastně to nebylo ani nepříjemné, poté mi vydrhla záda, a to mi udělalo dobře a trochu jsem se uvolnil. Já jí alespoň ta záda oplatil a chystal se na vlasy, to však odmítla; od někoho s vlasy, jako mám já, si na ně nenechá sáhnout, protože by pak vypadala jako já, a to nechce. Bylo to naprosto nelogické, neracionální (nebo to mohla být pomsta), a já se na každý pád urazil. Když jsme vylezli z vany, utírali jsme se velkými bílými osuškami otočení k sobě zády. V týdnu mi sekretářka nechala vzkaz, že jí není dobře a zda ji může někdo na čas nahradit. A dodala, že nemocenské pojištění má řádně zaplacené. Překvapilo mě, že mi to zkazilo náladu. A že jsem kdoví proč zklamaný. Zeptal jsem se naší spojovatelky, odkud volala, a ona se chvíli probírala záznamy příchozích hovorů a pak řekla, že z domovní soukromé linky. Nechal jsem číslo vytočit, zvedla to bytná a já požádal o slečnu Kopeckou. Řekla, že pro ni musí do patra, a já můžu buď počkat u aparátu, nebo mi slečna cinkne na účet volaného. Zvolil jsem druhou možnost a šel se podívat do předkanceláře. Prázdná místnost působila skličujícím dojmem, v psacím stroji byly založeny čisté papíry a kopíráky. Sklonil jsem se ke klávesám, rychle se narovnal a šel se podívat, jestli někdo není na chodbě. Nebyl. Vrátil jsem se ke stroji a upřeně si klávesy prohlížel. Byly trochu mastné, jak už bývají, mezi
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508764
nimi čisto. Přiložil jsem k nim nos a ucítil měsíčkový krém a nejspíš i pudr. Usedl jsem na židli a roztáhl prsty. Dotkl jsem se jimi kláves, ale jen zlehka, já strojopis umím leda dvěma prsty. Z mé kanceláře se ozval telefon. Do sluchátka se ozval kašel a pak chraptivý hlas, který jsem sotva poznával. Zprvu jsem rozuměl každému druhému slovu. Vysvětlila, že po představení táhly s „girls“ a „tou příšernou Mayerkou“ po barech na Poříčí, a poněvadž byla málo oblečená, nachladila se. Omluvila se celkem třikrát. Dal jsem na srozuměnou, že mi to nikterak nevadí, jen potřebuji alespoň hrubý odhad, kdy se vrátí do práce, budu totiž muset za ni zjednat záskok z jiného oddělení. Řekla, že u lékaře ještě nebyla, je-li to však nutné, zajde do ordinace, nebo si ho nechá zavolat. „Nikam nechoďte, slečno Kopecká,“ zhrozil jsem se nad tou její dušností. „Kdyby to vypadalo spíše na týden, nebudu kolegy se žádostí o administrativní posilu obtěžovat, ovšem čtrnáct dní už by si to vyžádalo.“ Chvíli váhala, dost dlouhou chvíli. Až jsem se musel optat, jestli tam ještě je, jestli nás nepřerušili. Poté se konečně ozvala. „Týden nebude stačit, pane řediteli oddělení –“ „Pane Hebvábný. Prosím.“ „…pane Hebvábný. Pálí mě na průduškách, a jestli to v tomto počasí sestoupí do plic, obávala bych se zánětu, nedej bože zápalu.“ Na zátylku pod vlasy jsem si volnou dlaní otřel studený pot. „To nesmíme dopustit, slečno Kopecká. Jste dospělá
100
Ukázka elektronické knihy