Léto v Kavárně nových začátků (Ukázka, strana 99)

Kapitola 12 Černá růže má jiný půdorys než Hyacintová vila. Je tu samostatná kuchyně a jídelna s dvojitými dveřmi vedoucími do obýváku. Obývák dokonce i mně připadá útulný a příjemný. Když Matt prochází pod některými z trámů, automaticky sklání hlavu, předpokládám, že se o tom poučil poněkud bolestivou cestou.

Větší část jedné ze stěn zabírají okna, ostatní jsou obložené policemi na knihy plnými paperbacků, učebnic a šanonů. Malý pracovní stůl je plný papírů, leží na něm také zavřený notebook. Chvilku přemýšlím, jestli náhodou na internetu nehledá svou fotku s mou podprsenkou na hlavě, pak ale usoudím, že to tak asi nebude.

Na pohovce leží taky kytara, jako by na ni právě hrál. Snažím se odhadnout, jestli je spíš typ na Stairway to Heaven, nebo na flamenco.

Jimbo se okamžitě stočí do klubíčka v rohu, strčí si hlavu pod ocas a jedno oko nechá venku, aby mohl sledovat, co se odehrává, kdyby se náhodou objevil kousek slaniny. Já stojím a jsem dost zmatená.

Přemýšlím, proč jsem proboha vešla dovnitř.

Matt přijde se dvěma plechovkami piva Guinness. Já bych si ho k pití nedala, ale je vychlazené, a když ho do sebe naleju rychle, můžu brzy odejít. Můžu se přestat cítit jako puberťačka, protože od toho tady přece je Lizzie.

Tohle samozřejmě nebyla první situace, kdy jsem po Davidově 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508719

Léto v Kavárně nových začátků

smrti zůstala sama s mužem. Při několika příležitostech jsem sama mluvila se zaměstnancem pohřebního ústavu. Měla jsem několik schůzek ve škole kvůli Lizziiným očním linkám s panem učitelem Jeffersem svůdně blízko v jeho neuvěřitelně stísněném kabinetu.

Celých pět minut s chlápkem, co nám přišel odečítat plynoměr.

A samozřejmě… s tátou.

Jak si tak ten seznam sestavuju, uvědomím si, že z žádného z těch mužů ale nemám nervozitou sevřený žaludek jako z Matta. Což je v případě mého otce úžasná zpráva.

Tohle je nové, a proto mě to děsí. Připadá mi, že nemám úplně pod kontrolou své tělo ani svou mysl. Obě tyto moje součásti například chtěly říct ne, když mě sem zval – ale stejně jsem tady nějak skončila.

Doufám, že mu Guinness nevyliju do počítače. Zároveň přemýšlím, jak rychle to pivo dokážu vypít, aniž by se mi zvedl žaludek. „Kdo je to?“ řeknu a ukážu na zarámovanou fotku psa. Je obrovský, zřejmě se jedná o křížence dogy a grizzlyho. Za ním stojí žena, minimálně její nohy. Nahé, štíhlé, módně opálené. „To je Nico,“ vysvětluje a usměje se na fotku tak upřímně, že je mi okamžitě jasné, že Nico je ten pes, ne ta holka.

V domku nejsou žádné stopy, že by se po něm pohyboval velký pes, což mi prozradí, že je buď mrtvý, nebo někde jinde. Možná u té Nohatky. „To vám ho při rozvodu nedali do péče?“ vtipkuju dřív, než si stačím uvědomit, co jsem to vlastně řekla.

Lehce mu ztuhnou ramena a dlouze se napije z plechovky Guin­ nesse. Místnost je malá a stropy s trámy jsou nízké. Připadá mi, že jsem hluboce pronikla na jeho území. Honem se chystám omluvit, že jsem všetečná kráva, ale on mě předběhne a promluví jako první. „Tak trochu,“ uzná. „Ale tak snadné to zase nebylo. Nico byl její 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508719

Debbie Johnsonová

pes – tak jsme se seznámili. Přivedla ho ke mně na očkování, když byl ještě štěně. Naše oči se setkaly v přeplněné čekárně a ledy prolomilo to, když mi Nico počural nohu. Po chvíli jsme se sestěhovali, ale… no. Řekněme, že nám to přestalo klapat. A jak už to tak bývá, nebylo to nic lehkého. Vlastně je to jeden z důvodů, proč jsem tady. Zaskakuju za místní veterinářku. Udělala si volno a odjela pracovat do Jižní Afriky. Měl bych tu být rok, takže bych v září měl odjet.“ „A chce se vám odsud odjet?“ ptám se, protože mě jeho vyprávění zaujme a překvapuje mě, že se mi takhle svěřil. Možná že se Cherie o něm přece jenom něco dozví. „Upřímně řečeno nevím. Tohle místo mi hrozně prospělo. Je… výjimečné. Je to okolím, i obyvateli. Cherie a ta její banda rošťáků.

Přivítali mě… možná až moc… a díky nim se tu cítím doma. Neustále se mi snažili domlouvat s někým rande, Cherie mě nacpala tolika dorty, že jsem přibral snad deset kilo.“ Poplácá se po břiše a trochu mu vyleze tričko. A já uvidím jen dokonale pevné svaly pod opálenou kůží. Předpokládám, že nic jiného dlouho před očima mít nebudu. „Jejky, budu si muset dávat pozor!“ prohlásím a narážím tím na řadu věcí, hlavně ale na ty dorty. Já rozhodně deset kilo přibrat nemůžu. Pak bych musela od džínů přejít k legínám. „A… jak jste se měla? Jak se vám tu líbí?“ zajímá se, protože chce rychle změnit téma od svých neúspěšných vztahů, ztraceného psa a nadváhy. Z jeho pečlivě voleného neutrálního tónu vytuším, že už minimálně část mého životního příběhu zná.

Přemýšlím, jestli Cherie všem oznámila, že má dorazit nešťastná vdova, nebo jestli dokonce neofotila můj dopis a nerozdala ho pravidelným hostům kavárny… Sice o tom pochybuju, ale neznám ji dost dobře na to, abych si tím mohla být jistá.

100 Ukázka elektronické knihy