Nechá mě čekat. Představuju si, co to je za muže, který žádá něco takového, jako tenhle zákazník, a jestli na mě bude něžný. Nebo jestli mě udeří, jako tamten chlap, co zmlátil Vlaštovku. Myslím na podlitinu, která jí z půlky obličeje udělala bahňák, a přemýšlím, jak by něco takového snesla moje tvář. Lampičky mají červená a černá stínítka, aby všechno vypadalo tajemně. Má to zamaskovat naše nedostatky, tvrdí Labuť. I potlučená jablíčka vypadají ve tmě sladce. Pokaždé, když venku projede drožka, když zaslechnu smích nebo jekot, se moje tělo napne a nohy se přitisknou k sobě. Jak to dokážu? Může to někoho zabít? Nevím ani, jestli až zákazník konečně vstoupí, budu mít vůbec sílu se zvednout z pohovky. Na těžkém dřevěném křesle naproti se objeví mihotavý záblesk. Mé oči po tom skočí, každý můj nerv je napjatý, vnímá změny atmosféry, snaží se zapamatovat si každý detail pokoje, každý detail mého těla, než se všechno změní. Zítra bude tenhle pokoj vypadat jinak. Zítra v něm bude moje jiné já. Mihotavé světlo se v křesle zvětšuje, roste a natahuje se. Už to není záblesk, už nabírá tvar a barvu. Je bílý a stále bělejší. Mohl by to být kouř z čadících vonných tyčinek nebo stíny procházející ulicí. Mohla by to být dívka z příběhu, dívka, kterou už můžeme nazývat ženou. Zavřu oči a snažím se uklidnit. Když je otevřu, uvidím před sebou Lin Daiyu. Ahoj, pozdraví. Má trochu ochraptělý hlas, jako by plakala nebo jako by ho dlouho nepoužívala. Napětí v ramenou povolí a já se sesunu do sametu pohovky. Myslela jsem, že nás oceán nadobro rozdělil, a teď ji vidím tady, bílou jako labutí šíje, stříbřitě černé vlasy má nevysvětlitelně mokré. Nevypadá jako Lin Daiyu z románu, ale jako ta, kterou jsem viděla ve snu: modré oči, delší nos a neuvěřitelně růžové rty. Saténový kabátek i sukně se v tlumeném děsu pokoje jasně lesknou. Přes ramena jí jako šál splývá rybářská síť. Bylas plavat? zeptám se hloupě. Pak si vzpomenu, kde jsem a co mě teď čeká, vstanu a zamávám na ni. Měla bys jít,
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508718