barbarském, kde se pohanští bojovníci zuřivě oháněli sekerami a palcáty. Tento dojem ještě podporovaly jeho zářivě plavé vlnité vlasy padající na robustní ramena a dlouhý, kučeravý plnovous. „Ambróz Kroner, k vašim službám,“ představil se hlasem, z něhož přímo drnčely ušní bubínky. „Otřesné horko, nemám pravdu? Ale pořádný věřící ve všem vidí dobrodiní Páně – žár nám umožňuje vžít se do kůže dávných křesťanských mučedníků, které krutí Římané vařili v kotlích s vroucím olejem.“ Hoffman se zachechtal, ve stručnosti mu představil Barbariče a vysvětlil, co ho sem přivedlo. Notář se na oplátku dozvěděl, že Kroner je pastýřem málo početného katolického stádečka ve městě a správcem arcibiskupského domu nazývaného také Pizethaus. Slovem pizetum označovali podíl na vytěženém bohatství v hornických městech, který podle dávného práva patřil katolické církvi, v Uhrách zastoupené Ostřihomským arcibiskupstvím. Na správnou výši tohoto odvodu, jeho uschování a bezpečnou dopravu do arcibiskupského panství ve Svatém Kříži – odkud ho posílali dále do Trnavy nebo Prešpurku – dohlížel právě pizetář Kroner. Měl ale také další povinnosti a výsady, kromě jiného se podílel na zkouškách ryzosti zlata a stříbra a každé ráno a večer kromě neděle přicházel zamykat a odemykat komorské pokladnice. „Zkrátka a dobře,“ uzavřel kněz Hoffmanův souhrn, „jsem v mincovně pečený vařený. V tomto počasí doslova. Ale konejme svou povinnost, pánové.“ Vardajn zavřel obě truhlice a zamkl je komorskými klíči. Hoffman přinesl pečetidlo a vosk a na tenoučkou škvíru mezi víkem a tělem truhlice vtiskl znak komory. Pizetář Kroner otočil klíči v dírkách vlevo od prostřední, půjčil si od Hoffmana vosk a pečetidlem, které vytáhl z měšce u opasku, zajistil truhlice erbem kapituly. „Ještě musíme počkat na zástupce města,“ řekl Barbaričovi vardajn Pakhl. „Občas přijde s pečetidlem a klíči hlavní účetní, ale obvykle chodívá notář Schmidt.“ ()101))
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508716