„Už jsme viděly umírat člověka…“ poznamenala jsem tiše, aby to stařec neslyšel. Sejíde jen lítostivě pokývla hlavou, aniž se na mě podívala. Pak jsme spolu vzpomínaly na pokojnou tetu Chedídže, jak před rokem zde, přímo v tomto pokoji, na lůžku, k němuž byl nyní upoután stařec, stanula na prahu smrti. Jak seděla zpříma, dnem i nocí přemítala o smrti, a s jakou odvahou ji očekávala… Ještě když mohutná teta Chedídže chodila, otřásala se pod jejími hřmotnými kroky podlaha v celém domě. Její hrubý hlas dovedl vyplašit ptáky i děti. Čas od času chytila někde v koutku domu krysu, kterou pak svou mohutnou pěstí jednou ranou do hlavy zabila. Hodinu před svou smrtí však vypadala žalostně, hlas se jí ztenčil, ztěžka dýchala a přitom opakovala: „Bojím se, strašně se bojím…“ Upínala zrak k podlaze, jako by před sebou viděla hrob, v němž bude zanedlouho pochována. Při pohledu do tetiny tváře zkřivené děsem jsme na vlastní kůži cítily, že někde v její blízkosti zeje škvíra, kterou vede úzká, dusivá cesta do Smrti. Tento pocit postupně přerůstal ve strach srovnatelný s ochromující hrůzou, jež předchází poslednímu, neodvratnému kroku do propasti… Poté jsem vzpomínala na svou vlastní tetu, jak umírala v obývacím pokoji našeho domu. Podobala se tonoucímu, dusila se, i když byla všechna okna v domě dokořán. Nějakým záhadným způsobem mi bylo dáno vnímat, jak se k ní přibližují neviditelní příbuzní, na které ona už z dálky radostně mávala. Nakonec tetu zcela obklopili. Přítomnost těchto blízkých, na něž se tolik těšila, ji nakonec zadusila… Na vlastní oči jsem viděla, jak se jim sice s hrůzou v očích, ale s naprostým klidem a jistotou odevzdává… *** „To všechno kvůli tvému románu,“ řekla Sejíde po chvíli, když už jsme seděly v kuchyňce a přebíraly rýži na večeři. ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508679