Issuu

NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ V ideálním světě by Godwin Emefele už odpromoval. V době tragického konce tria z Okriki chodil do třetího ročníku na politologii. Od té doby ale došlo k celkem třem stávkám univerzitního personálu, ať už akademického, nebo neakademického, a každá trvala přinejmenším čtvrt roku. Mezitím se odehrály studentské bouře vyvolané stoup ajícími cenami benzinu, protesty proti zvyš o vání registračních poplatků a studentské pochody upo zorňující na nedostatek vody v kampusu — těmi to zatím skončilo. Studentské demonstrace skoro pokaždé pře rostly v násilí a vynutily si uzavření univerzity. Žádný div, že Godwin až teď nastoupil do posledního ročníku. Najít se nám ho povedlo překvapivě snadno. Emeka zavolal univerzitnímu tajemníkovi, který si s námi do mluvil schůzku a slíbil, že se postará, abychom si s God winem mohli promluvit. „Překvapuje mě, jak univerzita spolupracuje,“ proho dím k Chikovi v autě cestou do kampusu. „Taky projevují největší účast s rodiči těch tří.“ „Nejspíš se chtějí vyhnout soudu,“ odhadnu. Chika se zasměje. „Soudu? Za co? Nedošlo k tomu v kampusu. K ochraně studentů před rozzuřeným da vem se univerzita nikdy nezavázala.“ „Nebuďte směšný,“ řeknu ostře. Trochu mě štve, že má možná pravdu. „Jsou zodpovědní ze zákona. Za něco ručit musí.“ Chika zaparkuje na volném parkovacím místě pod stříškou z rezavého vlnitého plechu. „Podívejte se na tu ceduli,“ ukáže. „Vidíte, co tam stojí?“

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508453

Parkování na vlastní nebezpečí. Ani se to neobtěžuji přečíst nahlas. „A co s tím?“ Těžko už zakrývám netrpělivost. „Když pošlete dítě na vysokou, je to to samé. V mém ročníku nastoupilo přes šest tisíc studentů, otvíralo se přes padesát oborů. V kampusu z těch nováčků nebyly ubytované ani dva tisíce. Kdo mohl, ten se k někomu na vezl jako squatter, poměrně běžně se dalo narazit na stu denty žijící v horších podmínkách než někde ve slumu. Hodně se jich z kampusu odstěhovalo, zvlášť těch, co si to mohli dovolit.“ „Takže tam studenti radši bydlet nechtěli?“ „Obvykle ne. Ale často taky neměli na výběr. Univer zita jim všem ubytování zajistit nemůže. Zůstává na měs tech jako Okriki, aby je někam uložila a řešila si problémy, které s nimi přijdou.“ „Ale pořád to jsou studenti. Škola za ně zodpovídá, ať bydlí v kampusu, nebo ne.“ „Možná tak v ideálním světě, ale tady je studium na vlastní nebezpečí. Stejně jako parkování.“ Štve mě, jak mu to všechno přijde normální. Mně na tom normálního nepřijde nic. V příčetnějším prostředí by se tragédie tria z Okriki nemohla odehrát bez smršti žalob na město, policii a univerzitu. Chika vypne motor a vystoupíme. Očividně se tu vy zná. Ulice jsou vroubené vysokými stromy a univerzitní budovy z té zeleně trčí, jako by neoprávněně zabloudily do džungle. Asfaltky, dobře udržované semafory. Studenti kráčející za svým cílem se míjejí s personálem školy a ná vštěvníky. Klid. Pokoj. Jsem v pokušení označit svůj prv ní dojem z univerzity za dobrý. Míříme k impozantní budově s univerzitn ím erbem. Podle nápisu nastříkaného přes šablonu tam sídlí senát.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508453

Chika zpomalí krok a otočí se ke mně. „Proč jste se do Nigérie vrátil, jestli se můžu zeptat?“ Jeho otázka mě zaskočí a nevím, jak si ji mám vyložit. Navíc jsem ve Státech odvykl tomu věčnému nigerij skému vykání. Vím, že za ním nemusí nutně být úcta nebo nějaké ohledy na bonton. Beru ho jako způsob, jak si udržet odstup. Chika jako by mi jím dával najevo: žádné bratříčkování, dokud sám neřeknete. Protože moje důvody k návratu do Nigérie jsou moc osobní, nechce se mi s ním o ně dělit. Alespoň zatím. „Bylo načase,“ řeknu vyhýbavě. Odpověď je to stej nou měrou kryptická jako pravdivá. Zbytek cesty do tajemníkovy kanceláře mlčíme. Univerzitní tajemník Tom Ikime je pohledný muž těsně po padesátce. Slušivý blejzr a kravata působí do jmem, že si žije trochu nad poměry, ale ukažte mi nige rijského státního zaměstnance, který vystačí se svým platem, a dostanete ode mě živého jednorožce. Po seznámení nás Ikime uvede do své kanceláře. „Pro Godwina jsem poslal.“ Usedneme do luxusních kožených křesel — standard ní univerzitní nábytek to jistě nebude. „Znáte Godwina dobře?“ zeptám se. Mám radost, že se k účelu naší návštěvy nemusíme dostávat složitými oklikami. „Samozřejmě že ano. Měl jsem po té nešťastné udá losti úzké vazby na vyšetřování a vedl skupinu, kterou univerzita pověřila sepsáním zprávy.“ „Nevěděl jsem, že nějaká univerzitní zpráva vznikla.“ Ta novinka mě těší. „Můžu do ní nahlédnout?“ „Ovšem. Ale nevím nevím, jestli tam najdete něco zajímavého. Všechno potvrzuje, co jsme věděli předem. Ti tři vyrazili do Okriki šikanovat a vydírat dalšího studenta. Zavolal o pomoc, načež se na ně vrhlo celé

10 0 Ukázka elektronické knihy