v jednom hotelu na Kwanghwamunu účastnil odborné ortodontické konference. Když po obědě vešel do svého hotelového pokoje, volal mu právník. Od něj se dozvěděl zprávu podobně neuvěřitelnou, jako kdyby slyšel vyprávět, že zlatá rybka sežrala žraloka. Dosud nikdy se ve svém životě s něčím takovým nesetkal. „Prohráli jsme.“ Protistranu hájil právník pověstný vysokým procentem vyhraných sporů. V souladu se svou pověstí opravdu zdatně žvanil a o tom, jak prý psychopat O Jongdže celých dvanáct let fyzicky a psychicky zneužíval manželku i dceru, navykládal materiálu na celou knihu. Také předložil řadu usvědčujících dokumentů. Snímky stop po bití rákoskou na ženině těle nebo různých pomůcek k bití rozvěšených po bytě, přesně datované lékařské zprávy potvrzující všechno možné od podlitin po potrat a samozřejmě výpověď samotné Hajong. K tomu přihodil i nahrávky s nechutnými detaily manželských hádek a záznam svědectví jejich dcery Serjong. Ta malá potvora měla příliš dobrou paměť. Velmi zevrubně popisovala, kde, kdy a jak táta napravoval údajná mámina pochybení. Nakonec se slzami na krajíčku srdceryvně prosila, aby mohla žít sama s maminkou. Prohlášení o tom, že Hajong často opouštěla domov, nemá dostatečné předpoklady pro péči o dítě a především není ekonomicky soběstačná, Jongdžeovým tvrzením příliš váhy nedodala. Hajongin právník vytáhl pár bezcenných certifikátů, které měly potvrzovat její ekonomickou soběstačnost. Kurz pečení domácího chleba, kurz tradiční korejské kuchyně… Jongdže si vzpomínal, že Hajong začala před dvěma lety docházet do kuchařské školy ve městě. Měl to být koníček. Odcházela vždy ve stejný čas.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508452