98 / Benzín už nevoní…
Motor jsme rozdělali se starým Krešlem, známým kouzelníkem, který z Mladé Boleslavi přesídlil po válce s mým tátou do Liberce. Začal nejdřív jako národní správce výbrusárny Kunze (předtím Grassern & spol.), kde se dělaly generálky motorů a před válkou prodávaly německé náklaďáky MAN, až se nakonec stal šéfem dílen katedry motorů na liberecké vysoké škole. Já si původně myslel, že je vylágrování moje vina. Že jsem bavoráka uhnal. Jenže Krešl mi vysvětlil, že sice trošku jo, ale zas až tak moc není chyba jen na mé straně. Na rozdíl od normální třistapatnáctky limuzíny, která měla stejný motor, ale s menší kompresí i výkonem, měl mít tenhle sport ojniční ložiska z tvrdší červené kompozice, což neměl! „Nějakej fušer vylil ty ojnice bílou, a eště k tomu v tlustý vrstvě! Jezdit jako ten strejda na chatu na Sázavě, tak tě moh ten motor přežít. Ale s tvou náturou to budeme muset předělat,“ řekl a zahrabal v šupleti, kde měl schované červené šály ze sedmsetšestky trambusu. „Tendle sport musí jezdit sto čtyřicet bez problémů.“ Přebrousil klikový hřídel, šály z obřích ojnic náklaďáku skroužil ve fikaném přípravku a protočil na přesný průměr, a pro jistotu ještě zgenerálkoval i hlavu motoru. Nalisoval nová vodítka, zabrousil ventily a vyměnil unavené pružiny za nové. A nikde, s pečlivostí jemu vlastní, nenechal jedinou matku, která by měla omačknutou hranu – zkrátka Krešl. Pak už jsem si s třistapatnáctkou jenom užíval. Na předních blatníkách měla dvě krátké chromované žerdě na vlaječky, jak se to před válkou nosilo. Levou jsem ozdobil podprsenkou, pravou krajkovými kalhotkami a takhle jezdil všechny možné svazarmovské soutěže i jen tak honil holky. A když jsem pak přesídlil do Mladé Boleslavi, těšil jsem se, jak si to rozdáme serpentýnami do Ještěda s Jirkou Koťátků, který zrovna dodělával bugattku, a s Evženem Jegorovem, který tenkrát ještě parkoval svého dvousedadlového jaguára jen tak, před pražským činžákem, kousek od tanku na Smíchově. Starý Krešl mě hodně naučil. Taky se zasloužil o to, že motory všech mých tehdejších auťáků, nejen veteránského fiata a sagitty, ale všech,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508416
Krásnější sporťák se potkat nedá / 99
co přišly po nich, chodily jako hodinky. Celé mládí jsem litoval, že nejsem jeho syn.
S vercajkem v ruce u Krešla v dílně mi bylo nesrovnatelně líp než (táto, promiň) u nemilovaného klavíru nebo u notového pultíku s nucenými houslemi pod bradou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508416
100 / Benzín už nevoní…
Tovární muzeum Škodovky Jednoho jarního dne 1968 jsem si, nejspíš ve Světě motorů, přečetl článeček o úžasném kopřivnickém muzeu Tatrovky, kde jsem nedlouho předtím byl a dlouze a krásně si tam popovídal se starým panem Veřmiřovským i tehdejším šéfem Karlem Rosenkranzem. A v mladickém rozhořčení, jak je možné, že boleslavská Škodovka dávno něco takového nemá taky, jsem sedl a napsal dopis: „Vy, fabrika s takovou tradicí! Pánové Václav Klement a Václav Laurin přece udělali první motocykl už v roce 1899, což v Evropě něco znamenalo. A v roce 1904 dokonce čtyřválec! 1905 Vondřich vyhrál Dourdan a stal se prvním motocyklovým mistrem světa, 1908 Hiero se závoďákem Laurin & Klement zajel automobilový rekord na anglickém Brooklandu, Kolowrat byl v té době nekorunovaným králem evropských vrchů, Mladá Boleslav sakra něco znamenala – a muzeum žádné?!!“
Ukázka elektronické knihy