Popis dotazníku MBI Dotazník obsahuje 22 otázek, z nichž 9 se vztahuje k oblasti emocionálního vyčerpání, 5 k depersonalizaci a 8 k úrovni osobního uspokojení. Respondent zvažuje u každé položky dvě odpovědi, které sledují frekvenci a intenzitu emocí. Odpovědi jsou zaznamenávány na šesti‑ až sedmistupňové Likertově škále. • Dimenze emocionálního vyčerpání je charakteristická stavem, v němž dochází k emocionálnímu vyčerpání, ke ztrátě chuti do života, ztrátě zájmu a sil k jakékoliv činnosti, k oslabení a zvýšené únavě. Bývá označována jako nejsměrodatnější ukazatel syndromu vyhoření. • Dimenze depersonalizace se vztahuje k chování, které jedinec projevuje k ostatním lidem. K tomuto stavu dochází v případě, kdy jedinec nedostává pro něj potřebnou kladnou zpětnou vazbu od těch, jimž věnuje svou péči. Tento stav se projevuje zahořklostí vůči těmto osobám, ztrátou respektu a úcty, případně odtažitým chováním. • Úroveň osobního uspokojení je poslední dimenzí, která vyjadřuje tendenci k negativnímu posuzování sebe sama ve vztahu k práci a ostatním lidem a pocity vlastní kompetence. Představuje ohrožení zejména pro ty jedince, jimž chybí schopnost zdravé sebedůvěry. Vzhledem k tomu, že si tito lidé nedůvěřují, chybí jim elán ke zvládání zátěžových situací (Maslach et al., 2006). Každá dimenze má tři stupně z hlediska intenzity prožívání (nízký, střední a vysoký), které vyjadřují míru rizika ohrožení syndromem vyhoření (Maslach et al., 2006). Výzkumná šetření v oblasti syndromu vyhoření • Výzkumy v oblasti vyhoření u pedagogických pracovníků poukazují na fakt, že 15–20 % učitelů vykazuje vysokou míru vyhoření (Hennig & Keller, 1996). Výzkum Kvintové (in Pugnerová, 2019) konstatuje, že ve sledovaném vzorku učitelů byla zjištěna vysoká míra emocionálního vyčerpání téměř u 30 % respondentů, vysoká míra depersonalizace u 22 % a nízká míra osobního uspokojení u 31 % respondentů. Z výsledků vyplývá, že minimálně 20 % respondentů se nachází ve vysokém riziku syndromu vyhoření. Jako významná proměnná se ukázala délka praxe. Se zvyšujícím se počtem let pedagogické praxe se lineárně zvyšuje pocit emocionálního vyčerpání. Taktéž úroveň depersonalizace se zvyšuje s odpracovanými roky ve školství. Respondenti s minimální praxí 26 let a více vykazují v průměru
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508410
• V České republice byla provedena studie v prostředí zdravotnických zá‑ chranných služeb nazvaná Jak vidíme sami sebe. Mimo jiné zjišťovala příčiny a míru nespokojenosti v souvislosti se zaměstnáním a míru výskytu syndromu vyhoření (použit MBI). V projevech syndromu vyhoření překročil celý soubor kritické hodnoty ve všech ukazatelích (emoční vyčerpání, depersonalizace a pocit profesního naplnění). Nejvyšší hodnoty emočního vyčerpání jak ve frekvenci, tak v intenzitě měly operátorky, nejvyšší hodnoty depersonalizace vykazovali lékaři. Pocit profesního naplnění byl významně vyjádřen u lékařů, ale i u výjezdových zdravotních sester i operátorek, méně u řidičů. Studie se zúčastnilo 161 respondentů ze 14 okresních záchranných služeb (Konopásek & Šeblová, 1998).
Syndrom vyhoření
hodnoty vysokého stupně vyhoření. Výsledky ukazují, že vyhoření u profesní skupiny učitelů je stále aktuálním tématem.
• Poměrně často se studie syndromu vyhoření zaměřují na zdravotníky v intenzivní a urgentní péči. Lederer uvádí, že 34 % pracovníků (lékařů a sester) jednotek intenzivní péče v univerzitní nemocnici bylo ohroženo vyhořením a dalších 6 % splňovalo kritéria plně rozvinutého syndromu. Nenalezl žádnou korelaci s věkem, pohlavím, dosaženým vzděláním, rodinným stavem nebo délkou praxe. Jedinci s plně rozvinutým vyhořením uváděli signifikantně častěji, že by si stejné povolání již nezvolili (Lederer, 2008). U lékařů oboru urgentní medicíny byla nalezena vyšší psychologická morbidita než u zdravotníků jiných profesí. Asi třetina vzorku referovala o příznacích posttraumatické stresové poruchy a syndromu vyhoření, který byl spojován s nižším profesionálním uspokojením, delší dobou strávenou v zaměstnání, častými kritickými událostmi ve službě, a především se zážitkem zvlášť tíživé nehody v předchozích šesti měsících. Horší vyrovnávání se s profesionální zátěží vykazovali starší pracovníci oproti mladším (Alexander, 2001). • Další studie, která poukazuje na výskyt syndromu vyhoření u lékařů v USA v porovnání s obecnou populací, byla publikována v roce 2012. Prostřednictvím profesní asociace (AMA – American Medical Association) bylo osloveno 27 000 amerických lékařů všech odborností, návratnost dotazníků byla 27 %, byly tedy vyhodnoceny odpovědi 7 288 respondentů různých lékařských specializací. Až 45 % amerických lékařů vykazovalo příznaky syndromu vyhoření. Ještě vyšší výskyt byl u specialistů urgentní medicíny,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508410
internistů, neurologů a rodinných lékařů. Příznaky deprese mělo 38 % lékařů. K příčinám tohoto stavu patří extrémní pracovní zátěž a v neposlední řadě i obtížná integrace osobního a profesionálního života. Jak popisují někteří odborníci, syndrom vyhoření se částečně podobá některým známějším a diagnosticky propracovanějším poruchám či chorobám (Kebza & Šolcová, 2003). Řadu shodných nebo podobných symptomů má např. s depresí (smutná nálada, pocit zmaru, ztráta motivace a energie, pocity bezcennosti atd.). Na rozdíl od deprese, která má však negativní vliv na převažující spektrum životních aktivit, se negativní působení vyhoření omezuje převážně na myšlenky a pocity týkající se profesního výkonu a jeho důsledků. Po „přeladění“ psychiky na nepracovní oblast se tento rozdíl většinou postupně projeví. Dále endogenní depresivní poruchy mívají tendenci k sezonnosti výskytu, vyhoření nikoliv. Další poruchou podobající se v něčem burnout syndromu je alexithymie. Mezi společné příznaky patří především oploštělost emocionality, otupělost v sociálních vztazích, celková netečnost, redukce imaginativních aktivit a kreativity. Alexithymie se však liší od burnout syndromu jednak v tom, že se častěji vyskytuje u pacientů s některou z psychosomatických chorob, zejména však tím, že burnout neobsahuje hlavní rys alexithymie, tj. nedostatek slov k vyjádření emocí. Zatímco alexithymičtí pacienti nedokážou emoce vyjádřit, pacienti s burnout syndromem emoce redukují (s výjimkou popisu svých obtíží), jejich emocionalita je deformovaná, disponují však dostatečnou zásobou slov k jejímu vyjádření. Zdánlivě blízko má charakteristika burnout syndromu k syndromu chronic‑ ké únavy. Poněkud zjednodušeně lze konstatovat, že syndrom chronické únavy a burnout se podobají především výskytem únavy, přičemž u syndromu chronické únavy se požaduje, aby se jednalo o únavu dříve se nevyskytující, trvající déle než 6 měsíců a způsobující více než 50% snížení předcházející aktivity. Dalšími společnými znaky jsou snížená schopnost soustředění, poruchy kognitivních funkcí a výskyt depresivní symptomaticky.
Závěrem Neustále přibývá lidí, kteří mají pocit, že už dále nedokážou zvládat nesnadné situace v běžném životě ani náročné pracovní podmínky. Burnout syndrom je reakcí převážně na pracovní stres, na dlouhodobou nekompenzovanou zátěž,
100 Ukázka elektronické knihy