Christian Gálvez
ná pomůžete…,“ dodala jsem trochu v rozpacích. „Moje babička byla Židovka…“ „Takže židovská holčička zapsaná v předním nacistickém dokladu. Co pohledává jméno židovského dítěte v německém wehrpassu? Proč to číslo třicet sedm? A kdo byl ten Wolf?“ „Nemám tušení, pane profesore. A o druhé světové válce vím jenom to, co nějak souvisí s psychologií.“ „Nudnější obor už sis vybrat nemohla?“ usmál se na mě rošťácky. Měla jsem chuť hodit mu ten sešitek do obličeje, i když jsem věděla, že si ze mě jenom utahuje. „Druhá světová válka,“ začal důležitě Querol, „představuje velice temné období. Lidé si dnes vůbec neuvědomují, jaký byl po krizi v devětadvacátém roce hlad, jak se rozpadla lidská morálka, jak kvetla prostituce i obchod s drogami.“ „Obchod s drogami?“ „Jistě, Hannah, není to nic nového. Nejde jen o dnešní problém. Tady mluvíme o přežití. Fašistické naděje byly jenom fata morgána, k níž se evropská společnost ve dvacátých a třicátých letech upínala, protože toužila po jistotách a blahobytu. V tom wehrpassu stojí poznámka v italštině. Mussolini fašismus považoval za cestu k materiální i morální obrodě Itálie. A pak přišla světová válka. Morální hodnoty v mnoha případech vzaly zasvé. Skutečné hrůzy nacismu lze vysvětlit tak, že jeho rozmach se časově shodoval s technologickým pokrokem, což ve výsledku umožnilo povraždit miliony lidí. Pro nacisty pracovali dokonce i Židé. Chápeš? Shodneme se jistě na tom, že je to neuvěřitelně zvláštní rozpor. I mnoho důležitých, vzdělaných a angažovaných lidí si myslelo, že nacisté zvítězí. Víš, jak skončil Stefan Zweig?“ To jsem nevěděla, ale ještě na střední škole jsem četla 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508401
dívka č. 37
jeho Hvězdné hodiny lidstva a strašně se mi líbily. Profesor mi vyprávěl, jak v únoru 1942 našli Zweiga a jeho ženu ležet v objetí v posteli, bez života. Na stolku byly lahvičky s jedem a pár dopisů. Poslední slova na rozloučenou. Querol otevřel notebook a vyhledal je na internetu. Dokument, který mi chtěl ukázat, našel celkem snadno. Aurora nás nechala na okamžik o samotě. Vybídl mě, ať se podívám. Usadila jsem se před displejem a četla nahlas. Raději tedy ukončím svůj život ve správné chvíli a s hlavou vztyčenou, jako člověk, jemuž byla kulturní práce vždy zdrojem nejryzejší radosti a osobní svobody, nejvzácnějším majetkem na této zemi. Posílám pozdrav všem svým přátelům. Kéž se dočkají dne, kdy po této dlouhé noci znovu vyjde slunce. Odcházím před nimi, neboť jsem velmi netrpělivý.
„To… to je…,“ snažila jsem se najít správné slovo. „Strašné. Ano. A taky hrozně smutné. Zabili se, protože si mysleli, že nacisti si podrobí celý svět.“ Nemůžu ten dopis dostat z hlavy. Láska, strach, zoufalství… všechno najednou. „Logicky o tom člověk uvažuje z apokalyptické perspektivy. Představ si vojáky ve vyloďovacích člunech těsně předtím, než vyběhnou do písku na pláži Omaha. Mnozí z nich se ani nestačili dotknout země. Jeden poddůstojník americké pobřežní hlídky jménem Robert F. Sargent v tom okamžiku pořídil fotografii. Nazval ji Do spárů smrti. Takhle vypadal strach. Podívej.“ Profesor znovu spustil hledání a ten snímek mi ukázal. Otřásla jsem se a odvrátila pohled. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508401
Christian Gálvez
„A teď si, Hannah, představ matky všech těch chlapců… Nebo jejich babičky, jestli chceš.“ Aurora přinesla tři šálky s kouřící kávou a očima ho za tu nemístnou poznámku o babičkách pokárala. Ani jsem to nevnímala. Věděla jsem, že tím nemyslí nic zlého. Položila tác na stůl a vybídla nás, ať toho na chvilku necháme. „Ten, když se ponoří do druhé světové,“ kývla Aurora směrem k manželovi, „neví, kdy přestat. To kafe budeš potřebovat.“ „Díky, Auroro.“ „Ale nezapomínej, že lidi se snažili žít co nejnormálněji. Byl strašný hlad, to ano, ale lidi chodili do práce, protože jinak by nevydělali na chleba. Jejich děti chodily do školy a někteří i popíjeli víno s německými vojáky, i když se s nimi nebavili. Hitler s Mussolinim chtěli vyletět až do nebe jako titáni a stejně jako oni všem dokazovali svoji moc, sílu chaosu a hněvu; jenže bohové je naštěstí nakonec spolkli jako malinu. Ale chápu,“ pokračoval Querol s hrníčkem v ruce, „asi jsi sem nepřišla poslouchat starého dědka, jak žvaní o válce. Pojďme zpátky k tomu záznamu ve wehrpassu. Čísla tehdy sloužila například k označování vězňů. Promiň, že se zeptám takhle přímo, ale byla tvoje babička v koncentračním táboře?“ Vzala jsem wehrpass do rukou. „Pokud vím, tak ne. Narodila se roku 1939, asi by to ani nestihla…“ „Nenech se mýlit,“ přerušil mě profesor, „deportovaly se i děti. Až na to, že…“ krátce se odmlčel, „… nevydržely tak dlouho. Zajímavé jsou na tom dvě věci: jednak to číslo, které může odkazovat na nějaký seznam, a jednak ten, kdo ten seznam pořizoval. Buď ten Němec, kterému wehrpass patřil, nebo tenhle Wolf…“ „Co obchod s dětmi?“ pokusila jsem se přispět vlastní troškou do mlýna. 100 Ukázka elektronické knihy