98
Saskia Noortová
„On si je šetřil roky. Dokonce vlastní matce kradl Tramadol. Smíšená intoxikace.“ „Co to je?“ zeptá se Laura. „Spolykáš různý druhy prášků. Jako to udělala Jet. A její otec.“ Vidím před sebou krabičky s práškama v naší lékárničce. Mamka špatně spala. „Měla k nim neomezený přístup.“ Táta brečí. Všichni mlčíme. Babička se k němu nakloní a položí mu ruku na koleno. „Nedokázala jsem se s tím smířit,“ začne. „Měli jsme tak hezký život plný lásky. Úžasnou dceru.“ Chci, aby přestala mluvit o dědovi, kterýho jsem nikdy nepoznala. Jakej to má smysl? To se stalo před tisíci lety. Moje máma umřela. Právě teď. „Neměla deprese, netrpěla halucinacema ani ničím jiným. Občas špatně spala, občas byla ve stresu, ale je psycholožka a věděla, jak se s tím vypořádat.“ Jako bych mluvila do větru. „Netoužila po ničem jiném než pochopit, proč její otec spáchal sebevraždu. Proto šla studovat psychologii.“ Babička by měla zmlknout. Laura vstane a podpíraná svojí mámou se schová za kuchyňský ostrůvek. Luuk se mi posadí na klín, ruce kolem mýho krku, hubený nohy mezi mýma, jako by byl mimino. Jak máme žít dál? Kde začít? Jako bychom v tom prostoru bez kyslíku seděli celou věčnost, odsouzený jeden k druhýmu, pod dohledem vetřelce Laury, bez který bysme se až sem možná nikdy nedostali.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508398