98
Valentina Ferrari
„Jsem zmatený.“ „Já také, promiň, Amelie,“ odpověděla Viola ozvěnou. „Já na okamžik ztratila niť. Ale myslím, že jsem zachytila podstatu proslovu.“ „Ale jdi, Lí, tak nám to prozraď!“ „Amelia nechápe ani hovno!“ „No jasně. Takže jsme si všichni kvit.“ „Nech mě pro jednou domluvit, pořád mi musíš skákat do řeči! Říkala jsem: Amelia nechápe ani hovno, protože toho klučinu už nemiluje, a nechce si to přiznat.“ Amelia nadskočila na lavičce. Albertův pes se toho prudkého pohybu lekl, seskočil dolů a rozběhl se za ostatními psy. „Ne… ne,“ pletl se jí jazyk. „To není pravda. Já ho miluju. Je to Andrea. To bych nikdy nemohla. Usmířili jsme se, vždyť jsem vás nechala v tom supermarketu, abych si to s ním vyjasnila, nebo ne?“ „V pořádku, děvenko, v pořádku, jen klid, všechno bude dobrý,“ položila Milvia ruku s nalakovanými nehty na Ameliino rameno. „Ale…“ Lidia se pokoušela něco říct, ale než to stihla, umlčela ji sestra: „Lí, prď na to.“ Milvia to řekla téměř šeptem, což se v tom parku dělo opravdu zřídka: tichounké „prď na to“, které v mysli všech přítomných přidalo celé té záležitosti ještě na vážnosti. Amelia se vzápětí pousmála. „Ale mám dobrou zprávu.“ „Tak nám ji řekni, dělej, na co čekáš?“ „Pozvali mě na pracovní pohovor! Do opravdový práce!“ Nikdy předtím nezažila tak temnou kancelář, která vlastně ani nebyla jenom kanceláří, ale tak trochu tím vším, co tu bylo ko-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508397