technice a táta pracuje v automobilce v Boleslavi. Byl vtipný, hlučný a srdečný. Patřil k lidem, s nimiţ se chce přátelit kaţdý. Nenutil mě pít alkohol, coţ povaţuji za indikátor slušnosti. Zkrátka celý večer měl jedinou vadu. Nemohla jsem si o něm po příjezdu na kolej popovídat s Janou. Všichni tři totiţ po jedenácté odšustili někam do Hostivaře a mě zanechali opuštěnou na Jarově.
- 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508229
10. KAPITOLA – SNÁŘ Přede mnou leţel výjev z mých snů. Ne, to není přesně vyjádřeno. O tomto místě se mi zdálo. Dovedla mě sem snová vidina. Jak jinak si vysvětlit, ţe jsem ve středu po škole sedla na tramvaj, která nejede ke kolejím, pak přestoupila na jiný spoj, a nakonec na autobus, abych se dostala sem? Ano, bloudívám Prahou často, ale vţdycky při tom jedním okem zírám do mapy na telefonu. Kolem byla tma jako v ranci. Na ulici za zády sice svítily lampy, ale přede mnou se rozkládal park. Parčík. Dobrá, větší záhon se třemi stromy, hm, lípami? Moţná. Pod nohama ubíhala do tmy zarostlá cestička, vroubená dvěma opelichanými keříky a jednou nakloněnou lavičkou. Má-li nebezpečí svůj zápach, potom je slabě cítit močí. Pod botami šustilo spadané listí. Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch voněl hlínou, tlením, vodou. Čistým podzimem. Na hrudi mě zabolelo. Propadla jsem se na Kepler-62f? Octla se v paralelní realitě? Dobrá, přestanu blbnout. Objekt přede mnou vystupoval oproti pozadí jako hlubší čerň v temnotě. Pod podráţkami zaskřípal štěrk. Blíţila jsem se k vratům v klenutém portálu. Vystoupala jsem dva schůdky a stála před nimi. Do háje, co tu dělám? Kdyţ jsou před turisty pozamykané překrásné chrámy na Malé Straně, není vůbec moţné, aby byly otevřené tyto dveře. Nemělo by to logiku. Vzala jsem za kliku. Cvakla a veřeje se lehce pohnuly. Váţně mě to vyděsilo. Cítila jsem bušení srdce aţ v krku. Seber se a mazej odsud. Nepotřebuješ tu být. Dnes se kupodivu nic katastrofálního nepřihodilo. Jo, Krasoslav si - 99 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508229
celou přednášku z práva špital s Petruš a čas od času mě oskenovali, takţe hlavní téma bylo dost zřejmé. Ale oba mi byli naprosto u šosu. A pak po hlavní ulici projelo auto. Nějaký běţný model přiměřenou rychlostí. Jako kdybych se probudila. Octla se v přítomnosti. Co blázním? Hledám volně přístupný kostel, no, skoro šest let. Konečně stojí jeden přede mnou a já budu vyvádět? Strčila jsem do dveří a nakoukla dovnitř. Hm, tma jako v... jako v kostele uprostřed noci. Tedy ono bylo devět večer, ale v listopadu. A moţná jsem trochu pochopila volný vstup. Vzduch nebyl cítit kadidlem. Ani v náznaku. Vnímala jsem lehký zápach plísně a zatuchliny. Nebezpečí tu nehrozilo, zato prázdnota zívala z kaţdého kouta. Vstoupila jsem dovnitř a málem se přerazila o schůdek. Dveře jsem nechala dokořán. Jednak mě uklidňovalo pomyšlení na volnou únikovou cestu, navíc otvor vpouštěl trochu světla. Jak jsem správně odhadla, hlavní loď kostela byla prázdná. Ţádné lavice. Vepředu nejspíš stál oltář, ale za panujících světelných podmínek jsem jen matně tušila obrysy. Obrazy či případná další výzdoba byly jen na mé fantazii. Zavřela jsem oči. Vládlo tu naprosté, hluboké ticho. Pomalu jsem se svezla na kolena. Sepjala ruce. Vůbec nevím, jak dlouho jsem tam klečela a taky nevím, kde moje duše tou dobou dlela. Najednou mi zazvonil mobil a já se probrala z transu. Šmátrala jsem v batohu a zároveň se zvedala na nohy. Teda páni, musela jsem na kamenných dlaţdicích strávit nějaký čas, protoţe mě svaly vůbec nechtěly poslouchat.
- 100 -
Ukázka elektronické knihy