zmučené ledviny, pak následovala infekce, nutnost dialýzy a rozsáhlé komplikace všech těchto rozsáhlých selhání. Začínalo nás to vyčerpávat, ji i mě; vypadalo to s ní vážně. Podobně jako Žluťák prošla fází křečovitého zmítání jako zaseknutý tuňák, po kterém následovala fáze ještě děsivější, kdy ležela zcela nehnutě a snad umírala. Hrozně mě to skličovalo, protože jsem si ji mezitím oblíbil. Nevěděl jsem, co dělat. Trávil jsem u ní stále víc času a přemýšlel jsem. Každou třetí noc byl se mnou na službě Tlusťoch v roli zástupce rezidenta, a jednou, když se po mně sháněl, abych s ním šel na druhou večeři, mě našel u Anny, jak sleduji její snahu umřít. „Co to sakra děláš?“ zeptal se. Řekl jsem mu to. „Anna už byla nachystaná do Hebrejského domova, co se teda stalo – ne, počkej, nech mě hádat. Jo se rozhodla pustit se do ní kvůli demenci, že jo?“ „Jo. Vypadá to, že umře.“ „Umře, jedině když ji zavraždíš plněním Joiných pokynů.“ „Jasně, jenže copak můžu dělat něco jinýho, když mi Jo sedí za krkem?“ „V pohodě. Nedělej s Annou nic a před Jo to zataj.“ „Zatajit to před Jo?“ „To víš, že jo. Pokračuj s vyšetřováním čistě imaginárně, NAPIGLUJ kartu imaginárními výsledky imaginárních testů, Anna se vrátí do svého dementního stavu, vyšetření neprokáže žádnou léčitelnou příčinu a všichni budou spokojení. A bude to.“ „Nevím, jestli je to etický.“ „Je etické zavraždit tu milou pacošku těmi vyšetřeními?“ Na to se nedalo nic říct. „No tak vidíš. Pojď se najíst.“ Při večeři jsem se Tlusťocha vyptával na Jo. Zasmušil se a pravil, že Jo je strašlivě skleslá. Vnímal ji stejně jako Rybu a Legga a spoustu dalších Lizců: skvělé medicínské znalosti bez střízlivého uvažování. Všichni sdíleli dojem, že nemoc je nějaká divoká, chlupatá obluda, již je možno vtěsnat do úhledných lékařských souřadnic diferenciálních diagnóz a terapie. Stačí jen trocha nadlidského úsilí a všechno dopadne dobře. [ 97 ]
Shem_Dům_Páně_vnitřek.indd 97
22.03.2022 8:02:40 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508171