ho stačila znovu zakrýt, vynořila se z rozvířených hlubin příšerná světélkující tvář, jako by stoupala z jezírka bublajícího dehtu, a pohřebním tónem pronesla: „Buď zdráva, Galadriel, šiřitelko smrti! Budeš zasévat hněv a sklízet zkázu, strhneš enklávy a srovnáš ochranné hradby se zemí, vyženeš děti z jejich domovů a…“ „No jasně, nic nového pod sluncem,“ odsekla jsem a znovu zrcadlo přikryla. Celou noc si tam něco mumlalo a občas začalo přízračně kvílet, což doprovázela fialová a neonově modrá světelná show. Břicho mě bolelo tak, že jsem nemohla usnout, takže jsem si to celé vychutnala. Mračila jsem se na drobné pobíhající maly na stropě a připadala si strašně podvedená. Ráno jsem měla takový vztek, že jsem absolvovala čištění zubů, snídani a všechny dnešní jazykové hodiny, než jsem se v dějepisu na Oriona utrhla kvůli něčemu, co mi řekl, a teprve pak jsem si uvědomila, že tam pořád je. Přestala jsem mu nadávat a úkosem jsem se na něj podívala. Nebylo prostě myslitelné, že by si jeho kamarádi dosud nenašli příležitost a neprosili ho téměř na kolenou, ať se na mě vykašle. Tak co tu ještě dělá? „Jestli ti to nějak pomůže,“ řekla jsem mu podrážděně, když jsme šli spolu na oběd — zůstal se mnou dokonce i po hodině —, „jestli se ze mě opravdu někdy stane malefika, slibuju ti, že budeš úplně první, kdo se to dozví.“ „Kdyby ses chtěla dát na cestu zla, už bys to udělala, jen abych ti přestal pomáhat,“ rýpl si naštvaně. Bylo to tak trefné, že jsem se nechtěně musela zasmát. Proti nám zrovna přicházeli k jídelně Chloe a Magnus. Oba se na mě koukali s tak chmurným a rozhořčeným výrazem, jaký si člověk obvykle schovává pro opravdu nepříjemnou závěrečnou zkoušku. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507622