sčesané dozadu a zpod elegantně modelovaného obočí hle děly smutné oči. Podal jí ruku. „Hugh Verity, velitel letky,“ představil se. „V kuchyni si můžete dát čaj a v patře se převléknout, pokud chcete. Poletíte se mnou.“ Všechno se dělo tak rychle. „Kam s vámi poletím?“ „Do Francie přece. Odlétáme něco po půlnoci. Jsou tři dny po úplňku a předpověď vypadá příznivě, tak bychom měli mít ideální podmínky.“ Černě natřený Lysander se naklonil na křídlo. Obloha byla tak jasná, že Georgette připadalo, že by stačilo vztáhnout ruku a dotkla by se hvězd. Takhle zřetelně Mléčnou dráhu ještě neviděla. Z planoucí galaxie jako by stoupal dým a roj stříbrných jiskřiček. Na černých vodách Lamanšského průlivu se celou dobu odrážel měsíc a nyní svým světlem zaléval roviny severní Francie, kde se do náhodné mozaiky skládala pole a temnějící se lesy v údolí Loiry. Let v dívce vzbuzoval pocity euforie, ale nyní nastal čas připravit se na přistání. Tísnila se v objemném kabátu na zadním sedadle kokpitu a kufr se jí tak tak vešel na klín. Tentýž kufr, který ji provázel až daleko na sever na skotské Vnější Hebridy. Pod kokpitem čekal krátký žebřík připevněný k trupu letounu a Georgette věděla, že jakmile přistanou, musí urychleně vyskočit z kabiny a slézt. Netušila, co ji na zemi čeká, a když pilot opět naklonil letoun na křídlo a prudce se snesl nad čerstvě pokosenou louku, radostný pocit vystřídal tak ochromující strach, že ji málem dusil. Takhle tvrdé přistání nečekala. Lysander několikrát nadskočil a teprve pak zůstal podvozek v kontaktu s rozbrázděnou půdou. Když se harašící stroj konečně zastavil, Verity se na ni otočil a tváří se mu mihlo nepatrné pousmání. „Hodně štěstí,“ popřál jí a Georgette vylezla ven. Kufr hodila napřed, sešplhala po žebříku a poslední metr seskočila. Ještě než do-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507397