že si ten výlet užijeme. A musíš mi odpustit, že tě budu pořád pozorovat, zatímco tady toho tvého dočasného pána,“ ukázala na Pázlera, „necháme trochu bokem.“ Gaston přijal její vyjádření bez komentáře. Ale k Eduardovu tázavému pohledu musela dodat: „Ve chvíli, kdy se má pes na něco soustředit, musí mít jen jednoho šéfa.“ „Stará zásada: jedna bitva, jeden generál, že jo?“ „Přesně tak. Startuj!“ „Provedu.“ *** Jedno bylo nepochybné: Gaston lesní masiv, k jehož okraji ho přivezli, bezpečně poznával. Jako když se někdo, kdo se zatoulal či byl proti své vůli kamsi zatoulán, s pocity pohnutými vrací k jistotám předchozího života. Po chvíli přemýšlivého váhání se rozběhl tak zprudka a nadšeně, že mu Hana Kolárová s ovladačem vodítka v ruce stěží stačila. „Brzděte, copak jsem Zátopek?“ funěl za nimi Pázler. „Mlč! Nesmíme ho ničím rušit!“ okřikla ho Hanka. Ale no jo, odsekl v duchu, leč poslechl. Nebylo těžké uhodnout, kam Gaston v první části svého hledání pravdy míří. Samozřejmě že k Buřičových zplundrované hájovně. Hana ho uvolnila z vodítka a dokořán otevřené dveře mu umožnily, aby prozkoumal všechny vnitřní místnosti, pak Gaston zamířil také na dvorek a k hospodářskému zázemí. Nikde nic. Nikde nebyl ten, koho hledal. Vrátil se nazpět. Pázler, ač nebyl znalcem psů, mu z očí vyčetl zrozpačitělé zklamání. A také tušil, že nyní nadchází klíčový okamžik toho, co před chvílí nazvali bitvou. Hana k psovi přiklekla, připnula ho na vodítko, pak si k sobě přitáhla jeho hlavu a přímo do ucha mu cosi špitala. Napoprvé jí Gaston zřejmě nerozuměl. Musela tudíž zopakovat rituální úkon ještě jednou, ještě dvakrát – a pes náhle vykročil kupředu. A to zcela jinam, než kudy od auta přišli. Hergot, pomyslel si Pázler, téhle kouzelnice, mít ji nafurt doma, bych se skoro bál.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507129