kapitola
9
Marek Dnes večer přijde Dalila ke mně domů na čaj! Ale hlavně, máme potíže ve škole. Velké potíže. Já a Dalila jsme po škole prý kvůli tomu, že ani jeden z nás se na žádné hodině nesoustředil. Ale jak se můžeme ve vyučování soustředit, když máme plnou hlavu psů? Včera večer po procházce s Dalilou po pláni jsem celou cestu domů do Líbezné ulice běžel. Upínal jsem se ke vzpomínce na to, jak se mi Noční pes v sobotu v noci na dlouhatánskou chvíli uvelebil bradou na ruce. Ale Noční pes tam nebyl. Možná je tam jen v noci, napadlo mě. Takže jsem si nařídil na mobilu budík, aby mi každou ho dinu vibroval pod polštářem a já se mohl každou 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507032
hodinu podívat z okna a zkontrolovat, jestli tam náhodou není. Ale zahrada zela prázdnotou. A navíc ani náznak toho, že by tam byli Krou žek v nose nebo Leopardí tetování. Kde je? Kde je můj Noční pes? Co se týče Dalily, tak je posedlá tím, že do stane štěně. Ani jednou s tím dneska nepřestala. Slečna Ráchel neví, že mám teď telefon, a Da lila použila své ušetřené kapesné na to, aby mi dobila kredit na dobíjecí kartě – ale celý ho spo třebuje, když si pod lavicí prohlíží inzeráty na prodej štěňátek. Měli jsme štěňata v zeměpise, v matematice, v angličtině… zatímco já jsem vyučování trávil vzpomínkami na Nočního psa a snil o tom, že já a Dalila venčíme doopravdické štěně. Třikrát jsem byl v matematice napomenutý za zpívání S vodítky se procházíme. Obědovou pauzu jsme strávili v knihovně, abychom měli jistotu, že tam budeme včas kvůli Wilburovi, který měl dneska dorazit. Knihovna je také dobrý úkryt před Kluky z Oharkové ulice, protože Baz, Sol a Niko knihy nečtou. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507032
„Marku Vrabčáku,“ mrkla na nás paní Důvě řivá, „chci vás přimět přečíst si něco bez slova ,pes‘ v názvu. Existuje celý svět nádherných knih, které čekají jen na to, až je objevíte. A kdy přineseš zpátky ty knihy, které sis vypůjčil, prosím?“ „Brzy, paní Důvěřivá, brzy,“ odpověděl jsem. „Říkal jsem vám vůbec, že mám problém se čte ním? Měl bych taky být v čtenářské skupině, abych mohl číst Wilburovi místo chození na ma tiku.“ Ale paní Důvěřivá se jen zasmála a dala nám každému pudinkový krém ze svých tajných zásob. Zrovna když jsme je baštili, uslyšel jsem za sebou funění. Wilbur táhl do knihovny dámu se zrzavými vlasy. „Ach, Marnie, právě včas,“ uvítala je paní Dů věřivá. „Rád vás poznávám, Marnie,“ řekl jsem, po padl ji za ruku a pevným stiskem jí potřásl na horu a dolů. Babička vždycky říká, že je dobré zapamatovat si jména a být k lidem zdvořilý. 100
Ukázka elektronické knihy