IGOR LUKEŠ: DĚJINY A DOBA POSTFAKTICKÁ
Přestože koncipoval ústavu budoucího Československa ve Washingtonu, nevzal si poučení z jednoho ze základních principů americké politiky: stát se sice od náboženských věcí striktně distancuje, ale všichni prezidenti (včetně ateistů, jako např. Jeffersona) veřejně vyznávají víru v Boha. Skutečný politik (třeba Talleyrand, který sám býval biskupem) by si negativní názory na tak vlivnou organizaci jako katolická církev nechal pro sebe. Zejména když by se podíval na mapu: sousedé Československa jako Polsko, Bavorsko, Rakousko a Maďarsko se celkem přirozeně nemohli radovat z názorů, které zaznívaly z Pražského hradu. Od samého počátku to vedlo ke kulturní izolaci země od svých nejbližších sousedů. Nešlo přitom o žádný důležitý princip a bylo to zcela zbytečné. Protikatolická předpojatost Masaryka a Beneše se mísila a doplňovala s jejich nepřátelstvím vůči šlechtě. A přitom právě šlechtici by jim mohli pomoct s velkým úkolem, který stál před novým státem: jak potvrdit svou legitimnost, zejména v očích skeptických sousedů, ale též vlastních německy mluvících občanů, například v Sudetech, ale nejen tam. Kromě návaznosti na staré české dějiny mohla šlechta dobře reprezentovat československou republiku v diplomacii. Kdyby byl třeba v Londýně ve třicátých letech vyslancem například hrabě Šternberk nebo někdo z Kinských či Schwarzenbergů, myslím, že by tam udělal lepší kus práce než „Honza“ Masaryk. Ten se stal v diplomatických kruzích proslulým svou hrou na klavír a humorem na samé hranici únosnosti. O jeho vlivu na londýnskou politickou scénu se nejlépe vyjádřil ministerský předseda Chamberlain, když řekl, že o Československu neví vůbec nic. V tomhle ohledu se Masaryk s Benešem nikdy nedokázali povznést nad své třídní předsudky. Doslova tragédií meziválečného období bylo, že Masarykova a Benešova předpojatost vůči katolictví a šlechtě je oba vedla 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506944