Nejsme koneckonců nic než elektrický náboj, nic než velká spousta částic, hmota a antihmota, masa a energie. V ničem se nelišíme od stébla trávy nebo jiskřičky vylétající z plamenů, jsme jen donekonečna proudící energie. Dokud Mothovi svítí aspoň nějaká světla, budeme oslavovat každé z nich a udržíme je na jeho nočním nebi tak dlouho, jak to půjde. Zvedli jsme se k odchodu, z reproduktoru dohrála poslední skladba, ve tmě zablikal poslední plamínek a pak oheň uhasl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506852
Tíha Byl konec srpna, vesnici zaplavily davy turistů a tiché zimní ulice už byly téměř zapomenutou vzpomínkou. Ale když jsem seděla na lavičce mezi hlodáši, neprošel kolem skoro nikdo. Jediné známky lidské přítomnosti sem v podvečerním slunci doléhaly z pláže v Lantic Bay hluboko pode mnou. Písek byl posetý lidskými tečkami a zátokou se proháněly vodní skútry, které vykreslovaly osmičky kolem lodí zakotvených ve třpytivé vodě. Nemohla jsem tu zůstat dlouho – musela jsem se vrátit domů k Mothovi, který předtím usnul. Už několik dní se mu podivně motala hlava, jako by byl přiopilý na rozkolébané lodi. Ulevilo se mu, jedině když si lehl se zavřenýma očima. Zvedla jsem se z lavičky a zkrátila si cestu přes louku. Úřad pro ochranu přírody tenhle proužek půdy na okraji útesu pronajímá a dohlíží na to, jakým způsobem se spásá. Tráva tu vypadala jako na loukách mého dětství: nebyla spasená nízko a dohladka, její výška se lišila podle toho, kde se pásly ovce, ale nebyla posekaná. Tenhle způsob udržování pastvin umožňuje růst lučním květinám a poskytuje vítaný úkryt skřivanům. Když jsem tudy chodila na jaře a začátkem léta, často se ze země zvedlo vysoko do vzduchu hejno hnědých ptáčků a prozpěvovali oslavné písně k obloze, hledali si nové druhy a odváděli mou pozornost od ukrytých hnízd. Koncem léta už však bylo na louce ticho, ptáci odletěli za potravou. Směrem do vnitrozemí se krajina mění a přejde v uspořádání typické pro většinu jihozápadní Anglie: pšeničná a ječná pole. Monokultury postříkané pesticidy a herbicidy, které vytlačují divoká zvířata a rostliny, jimiž se živí, do lesů a živých plotů. Nic pro ptáky žijící v trávě, kteří jsou čím dál víc vytlačováni a jejich počty se stále snižují. Od skřivánčí louky jsem po pobřežní pěšině prošla hlodášovými keři až do prudce se svažujícího dolíku, v němž zimní vichřice vytvářejí větrné víry tak prudké, jako by se hnaly z trysek, takže se člověk stěží udrží na nohou. Minula jsem větrem ošlehaný hloh, jehož kořeny jsou pevně zapuštěné v zemi, ale větve se silou proudícího vzduchu obracejí do vnitrozemí. Na strmých schodech, které vedou do vesnice, se přede mnou vynořil nějaký batůžkář. Stoupal obrostlou skalní rozsedlinou a pak se zastavil, aby nabral dech a podíval se na moře. Dělila nás jen dřevěná branka, a jak jsme se k ní každý z jedné strany přiblížili, všimla jsem si, že to není takový ten průměrný pěší turista s nejmodernější výbavou a
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506852
odhodlaným výrazem. Chvíli se nehybně díval na vody průlivu, pak se pomalu otočil a beze spěchu vykročil dál. Jeho jasně žlutá re exní bunda ostře vystupovala z tmavého hlodáše. Na zádech měl starou krosnu s vnější konstrukcí. U mladíka, kterému bylo nanejvýš pětadvacet, to bylo trochu zvláštní. Došla jsem k brance dřív než on a podržela mu ji, aby mohl projít. Zvedl ke mně hlavu a jeho obličej byl hotová výstavka piercingů: bezelstný, otevřený výraz orámovaný stříbrem. „Koukám, že jste na výpravě. Kam máte namířeno?“ Nevyhnutelná otázka, kterou nám na Pobřežní cestě položili bezpočtukrát, jenomže tentokrát jsem to byla já, kdo se ptá. „Dneska ještě nevím. Přejdu ještě pár ostrohů a pak už to asi zabalím. Ale jdu do Plymouthu,“ vysvětlil skoro nervózně. „Aha, tak to máte ještě pár dnů před sebou. A odkud jdete?“ „Vyšel jsem z Penzance. Už jsem na cestě asi čtrnáct dní.“ Když prošel brankou, jako by se trochu uvolnil, ale zjevně nikam nepospíchal. Nevypadal jako někdo, kdo na pěší túry vyráží zrovna často, i když za dva týdny na pobřeží se nepravidelně opálil jako všichni, kdo neustále mhouří oči před sluncem a větrem. „To je moc pěkný úsek. Vsadím se, že na Lizard Pointu bylo v tomhle vedru úžasně. A co vás na Jihozápadní pobřežní cestu přivedlo? Chodil jste takhle už dřív?“ „Vůbec, i když jako malý jsem musel každou chvíli chodit do krámu! Ne, vlastně jsem toho až doteď v životě moc nenachodil. Poslední rok jsem žil v Exeteru na ulici, víte, přespával jsem venku. Ale pak jsem si přečetl takový článek, o manželském páru, zůstali bez domova a vydali se na Pobřežní cestu, a řekl jsem si, to bych přece taky mohl! Tak jsem si vypůjčil z charity všechno vybavení, pomohli mi i koupit lístek na vlak do Penzance. Ale je to fakt náročné, předtím jsem v životě nestavěl stan, a ty boty...“ „To je fantastické! Jedl jste něco? Pojďte se mnou, můžete si u mě dát něco k jídlu, nebo aspoň čaj.“ „Ne, to nejde. Musím jít dál. Tahle cesta. Tohle všechno,“ mávl rukou směrem k moři. „Úplně mi to změnilo život. Musím jít dál. Mám už zaběhaný režim, vím, co každý den přinese. Vůbec si nevzpomínám, kdy jsem to takhle měl naposledy, jestli vůbec někdy. Potřebuju najít nějaký plácek, kde si postavím stan, a pak si udělám polívku. Takhle to mám každý den.“ Dobře jsem toho mladého muže znala: sice jsem nevěděla nic o jeho životě, ale ten pocit mi byl důvěrně známý. „A máte představu, co bude, až dojdete do Plymouthu?“
Ukázka elektronické knihy