Nevinná léčka (Ukázka, strana 99)

a procházela se mezi stáními a boxy. Občas se zastavila, aby pozdravila některého z koní, a pohladila ho po hebkých nozdrách. Na konci uličky našla otevřené dveře do místnosti s uzdami a sedly a nakoukla dovnitř. „Promiňte, madam,“ všiml si jí starý čeledín a rychle spěchal směrem k ní. „Tady byste neměla být.“ Harry vykročil ze stínu dveří. „To je v pořádku, Johne,“ řekl. „Dávám na madam pozor.“ „Ach! To jste vy, pane Lestere.“ Čeledín se dotkl prsty čepice na hlavě. „Promiňte, madam, v tom případě je vše v pořádku,“ dodal směrem k Lucindě a vrátil se zpátky do místnosti.

Lucinda se otočila zpět k boxům. „Pochopila jsem, pane Lestere, že v těchto stájích nejste poprvé.“ „Nejsem, paní Babbacombeová,“ přisvědčil Harry. „Mívám zde ustájené koně, kdykoli do Newmarketu zavítám, což se děje pokaždé, když se zde konají dostihy.“ „Povězte mi, vypadají stáje vždycky takhle uklizeně a čistě?“ „Ano, vždycky. Mám s nimi ty nejlepší zkušenosti a doporučil bych je komukoli. Jak říkám, kočárové koně mívám ustájené jedině tady. Dostihoví koně jsou ve stájích u závodiště, protože potřebují trénovat a tady by pro ně beztak nebylo dost místa.“ „Chápu,“ řekla Lucinda, a než vyšla ven na dvůr, ještě jednou se zálibně podívala na spokojená zvířata v boxech. Pak znovu přijala Harryho rámě a nechala se dovést do výčepní místnosti hostince.

První dojem měla stejně tak dobrý jako ve stájích.

Velká a světlá krčma působila vzdušným dojmem.

Stěny byly do poloviny obložené dřevem a od nabílených stěn se příjemně odrážel sluneční svit. Zbloudilé 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506787

paprsky ranního slunce tančily na vydrhnuté podlaze a dodávaly místnosti na přátelské atmosféře.

Sotva je zahlédl hostinský, pan Jenkins, otřel si ruce do zástěry a chvátal k nim, aby je pozdravil a nabídl jim místo u stolu a nějaké občerstvení.

Jaký rozdíl od přijetí, jakého se jí dostalo v Green Goose. A přitom oba podniky patřily do společnosti Babbacombe & company.

Když mu Lucinda vysvětlovala účel své návštěvy, trpělivě poslouchal a pokyvoval hlavou, načež ji ujistil, že jí bude ve všem nápomocen.

Lucinda mu poděkovala a obrátila se na Harryho. „Děkuji vám za doprovod, pane Lestere,“ řekla. „Počítám, že se zde zdržím nejméně hodinu, a tak dlouho vás nemohu okrádat o čas. Už tak jste toho pro mě udělal víc než dost. Kromě toho jsem zde v naprostém bezpečí.“ Harry ji rozhodně nehodlal nechat napospas zvědavým očím svých přátel a dalších mužů, kteří zde byli ubytovaní nebo si zašli na něco k jídlu. A nejenom proto, že cítil povinnost na ni dávat pozor, protože byla díky němu hostem jeho tety Em. „Moji koně poběží až později, takže mám času dost,“ řekl klidným hlasem, ale s nekompromisním pohledem v očích.

Lucinda zaváhala. Pak usoudila, že nemá smysl se s ním přít, a tak kývnutím hlavy souhlasila s tím, že ji a pana Jenkinse bude doprovázet.

Když jinak nedá, ať si klidně ztrácí čas, blesklo jí hlavou. Je to jeho čas.

S tím obrátila svoji pozornost opět na pana Jenkinse. Nejdříve ze všeho si chtěla projít celý hostinec, stejně jako to dělala v Green Goose. Hostinský 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506787

jí ukázal kuchyň, velkou spižírnu a další skladovací místnost, poté zamířili do salonků, následovaly pokoje pro hosty v horních patrech a půdní prostory.

Když procházeli znovu chodbou kolem ložnic pro hosty, ze dveří jedné z nich kdosi vyšel právě v okamžiku, kdy tudy kráčela Lucinda. Už už se připravovala na kolizi, když se před ní objevila vysoká štíhlá postava a srážce zabránila. Džentlmen s baculatou tváří tak místo do ní vrazil do Harryho tvrdého ramene. „Eh,“ hekl překvapeně. „Lestere, to jsi ty?“ zazubil se vzápětí. „Promiň, mám poněkud naspěch. Zaspal jsem a nerad bych přišel o první dostih. Co ty tady?

Hádal bych, že už budeš na závodišti.“ „Později,“ řekl Harry a poodstoupil, takže mladíkův pohled padl na Lucindu. Hned mu došlo, že nebýt Harryho pohotové reakce, vrazil by nejspíš přímo do ní. „Promiňte, madam,“ zamrkal zmateně. „Z celého srdce se vám omlouvám. Vždy mi říkali, abych se díval, kam jdu, a takhle to dopadá. Doufám, že se vám nic nestalo.“ „Ne, pane, nestalo,“ usmála se Lucinda. „Jsem zcela v pořádku.“ „Velmi dobře. Potom tedy… Omluvíte mě? Musím běžet. Uvidíme se na závodišti, Lestere.“ Mladý muž se uklonil a rychlým krokem spěchal pryč.

Harry jen pobaveně zvedl obočí. „Děkuji vám za pohotovou pomoc, pane Lestere,“ věnovala Lucinda úsměv i jemu. „Jsem vám vděčná.“ Harrymu se její krásný úsměv zabodl až srdce, ale pokrčil rameny a s výrazem opravdu to nestálo za řeč pokynul Jenkinsovi, že může pokračovat.

100 Ukázka elektronické knihy