se do dáli táhla polská rovina, na níž se poklidně vlnil lán mladého obilí, štíty střech vzdálené vsi nabízely prosté vysvětlení. „Určitě to byli jen nějací výrostci. Nudí se tu,“ řekla a nepatrně couvla s úmyslem co nejdřív se ztratit. Agnieszka ji však nepustila: „Może. Kto wie. Ale co když přijedou zase? Co když nás tady — nechtějí?“ pokračovala váhavě a upřela na Lenu kulaté modré oči, jako by právě od ní čekala řešení. Lena si ji chladně změřila — ta holka je vážně jak osina v zadku. Sama pro tu noční událost sice neměla vysvětlení, stejně jako nechápala, proč se ji řeholnice snažily utajit, ale že by někdo záměrně útočil na pár neškodných stařen, to jí přišlo směšné. Nesmysl. Klášter se stal určitě jen cílem povyražení nějakých chuligánů. Lena se ani nesnažila předstírat, že se Agnieszčinou otázkou zaobírá: „A proč tě to trápí?“ Větev ořešáku sebou švihla vzhůru, jak se Agnieszka natáhla pro list. Špičkami prstů ho pak cupovala na titěrné kousky, které se k zemi snášely neochotně, jako by proti takovému zacházení protestovaly. „Myslela jsem, totiž… že tu zůstanu. Ještě to nevím jistě, ale možná — ano, možná, když sestry nebudou proti, chtěla bych tu zůstat.“ Vlastně se to dalo čekat. Prvních pár dní si Lena dokonce myslela, že Agnieszka je jednou z nich, tak nápadně se jim podobala. Stejné pracovní kalhoty nafasované ze skladu, stejná odevzdanost, když v kapli s čelem na sepjatých dlaních naslouchala Evaristiným slovům. Hodila se k nim, to rozhodně. Přesto se v Leně při té představě cosi vzpříčilo, cosi, o čem ještě před chvílí neměla ponětí, že v jejím nitru vůbec dřímá. Jako by to děvče svým přiznáním odpálilo malou, dobře skrytou nášlapnou minu, která třaskla a prorazila zmrzlou ledovou krustu jejího odhodlání s nikým si tu nezadat. „Tak ty by ses chtěla stát jednou z nich?“ změřila si ji Lena posměšně. „Zaslíbit se Bohu?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506732
„No… ano,“ odpověděla zdráhavě Agnieszka. „Vždycky jsem to chtěla. Sloužit v Jeho jménu. Už jako malá, když jsem četla příběhy svatých. A teď — složila bych Mu k nohám svoje hříchy a službou odčinila…“ „Ach tak!“ skočila jí do řeči Lena. Přesně takhle si myslela, že to bude. Ta polská holka si tu hraje na světici, popletená romantickou představou vyčtenou z nějaké kýčovité katolické brožury, a ve své zjevné prostotě se vzpírá přirozenému řádu věcí. Přírodě. Lena cítila, jak se jí do hlavy hrne krev. „Takže se pro Pánaboha anebo spíš pro příslib odpuštění, který si vymyslel kdovíjaký chytrák, hodláš nechat zotročit. Taková naivita!“ Dívka naproti ní překvapením vypoulila oči, ztuhla a z prstů jí přitom vyklouzl zbytek zpola rozcupovaného listu. Od sochy se v tom okamžiku lišila jen poplašeným mžikáním, jako by němě volala o pomoc. Na tu však už bylo pozdě, slova, kterými Lena v minulých dnech tak šetřila, se z ní teď sypala jako z roztrženého pytle. „Podívej se na sebe — kolik ti vlastně je? Nemáš ani ponětí, co to znamená slibovat věčnost. A pokud si chceš hrát na svatou, tak to jsi, řekla bych, na špatné adrese. Radši se poohlídni po pořádné práci, ať jsi k užitku. Ostat ně vsadím se, že uteče pár let a budeš se chtít vdát a mít děti!“ Trefa. Bylo znát, že Agnieszku zasáhla na citlivém místě. Dívka si oběma rukama objala lokty a zavinula se do sebe jako larva do kukly. Ani tím však Lena neskončila: „Zahrabat se tady, v téhle pustině — proč? Komu tím prospěješ? Nikomu. A co na to vůbec tví rodiče?“ V Agnieszce jako by vyhasla i poslední jiskra, se kterou ještě před chvílí pátrala v trávě po střepech. Dutým, sotva slyšitelným hlasem ze sebe stěží vysoukala: „Nevím. Však na gruntu zůstal bratr i sestra, rukou k práci mají dost.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506732
„Takže ty se budeš radši dřít na pár záhonech ve stínu téhle ruiny. Pro Boha! Vsadím se, že tohle ti do hlavy nasadily ony — umějí být docela přesvědčivé. Ale řeknu ti jedno. Být na tvém místě, vzala bych odtud co nejdřív kramle. Jsi mladá, hezká, máš celý život před sebou. A ať už sis nadrobila cokoliv, nenech si ho ještě víc zpackat těmi bláznivými bábami!“ Lena se nijak nekrotila. Plivala zlostná slova, jako by ze sebe chtěla naráz vydávit nestrávené zbytky všech těch pravidel, příkazů a zákazů, které do ní celý život pěchovali. Ale proč proboha na tohle roztřesené děvče? Copak ona za to může? Její vztek přece patřil někomu úplně jinému. Někomu, kdo ho už neuslyší. Otec s matkou, ti strážci svatých pravidel, vždycky přesně věděli, co by měla dělat a co naopak rozhodně nepřicháze lo v úvahu, aby nepřišla do řečí. Odmala tak vyrůstala sevřená v korzetu z hustého přediva příkazů, zákazů a způsobného chování, sešněrovaná, že se v něm mohla sotva hnout. Chovat se tak a ne jinak, nevzpírat se, nechtít, nemít, být taková a ne jiná, někam chodit a jinam nechodit, pracovat, přinést, odnést a být přitom milá a usměvavá a vděčná. Aby lidi vi děli a mohli otci závidět — barák, auto, peníze, moc, kterou tam u nich měl, a taky dceru. Musela být dokonalá, jako výkladní skříň luxusního obchodu, plná nedostupných cetek. Když už přišel o syna, měli lidé obdivovat aspoň ji, o ní si nesměli nic špatného ani pomyslet, natož říct. Bylo to k zbláznění, nešlo to snést, opravdu nešlo. Zvlášť když oproti tomu nesmlouvavě budovanému a střeženému obrazu dokonalé rodiny bylo uvnitř všechno jinak. Trestal je za každou nicotnost, každá malichernost mu byla důvodem, aby si na nich vylil zlost. Pár minut zpoždění, nedostatečně zapnuté šaty anebo příliš troufalá odpověď — to byly Leniny prohřešky, kterých se snažila vyvarovat. Samozřejmě že marně, pokaždé si našel něco nového. Zato mat ku, tu tichou, poddajnou bytost s velkýma hnědýma očima
100
Ukázka elektronické knihy