se do dáli táhla polská rovina, na níž se poklidně vlnil lán mladého obilí, štíty střech vzdálené vsi nabízely prosté vysvětlení. „Určitě to byli jen nějací výrostci. Nudí se tu,“ řekla a nepatrně couvla s úmyslem co nejdřív se ztratit. Agnieszka ji však nepustila: „Może. Kto wie. Ale co když přijedou zase? Co když nás tady — nechtějí?“ pokračovala váhavě a upřela na Lenu kulaté modré oči, jako by právě od ní čekala řešení. Lena si ji chladně změřila — ta holka je vážně jak osina v zadku. Sama pro tu noční událost sice neměla vysvětlení, stejně jako nechápala, proč se ji řeholnice snažily utajit, ale že by někdo záměrně útočil na pár neškodných stařen, to jí přišlo směšné. Nesmysl. Klášter se stal určitě jen cílem povyražení nějakých chuligánů. Lena se ani nesnažila předstírat, že se Agnieszčinou otázkou zaobírá: „A proč tě to trápí?“ Větev ořešáku sebou švihla vzhůru, jak se Agnieszka natáhla pro list. Špičkami prstů ho pak cupovala na titěrné kousky, které se k zemi snášely neochotně, jako by proti takovému zacházení protestovaly. „Myslela jsem, totiž… že tu zůstanu. Ještě to nevím jistě, ale možná — ano, možná, když sestry nebudou proti, chtěla bych tu zůstat.“ Vlastně se to dalo čekat. Prvních pár dní si Lena dokonce myslela, že Agnieszka je jednou z nich, tak nápadně se jim podobala. Stejné pracovní kalhoty nafasované ze skladu, stejná odevzdanost, když v kapli s čelem na sepjatých dlaních naslouchala Evaristiným slovům. Hodila se k nim, to rozhodně. Přesto se v Leně při té představě cosi vzpříčilo, cosi, o čem ještě před chvílí neměla ponětí, že v jejím nitru vůbec dřímá. Jako by to děvče svým přiznáním odpálilo malou, dobře skrytou nášlapnou minu, která třaskla a prorazila zmrzlou ledovou krustu jejího odhodlání s nikým si tu nezadat. „Tak ty by ses chtěla stát jednou z nich?“ změřila si ji Lena posměšně. „Zaslíbit se Bohu?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506732