Nevyšlapanou cestou (Ukázka, strana 99)

nepociťuje to většina párů jako něco nezdravého ani jako problém, který by bylo nutno řešit. Když jsem jednomu inteligentnímu muži naznačil, že by jeho žena, která ve svých šestačtyřiceti letech přestala řídit kvůli „fobii“, mohla mít problém zasluhující poradu s psychiatrem, odpověděl mi: „Ale kdepak. Vždyť jí lékař řekl, že je to kvůli přechodu, a s tím se přece nedá nic dělat.“ Ona měla jistotu, že si on nenajde milenku, se kterou by ji mohl opustit, protože mu na to nezbývá čas, když ji musí po práci vozit na nákupy a děti tam či onam. On si zase mohl být jistý, že si ona nenajde milence, se kterým by ho mohla opustit, protože se bez něj nemůže hnout z místa, natož se setkávat s lidmi. Díky těmto stereotypům mohou manželství pasivních a závislých lidí zůstat velice pevná, ale nelze je považovat za zdravá ani za skutečně milující, protože jejich stabilita byla získána za cenu ztráty svobody a brzdí růst osobností obou partnerů, případně jej činí zcela nemožným. Znovu a znovu musíme našim párům říkat, že „dobré manželství může vzniknout jen mezi dvěma silnými a nezávislými lidmi“.

Prapříčinou pasivní závislosti je nedostatek lásky. Pocit vnitřní prázdnoty, kterým tito lidé trpí, bývá přímým důsledkem neuspokojení jejich potřeb citu, pozornosti a péče v dětství. V první části této knihy jsme se zmínili o tom, jak děti, které mají po celé dětství relativní dostatek lásky a péče, vstupují do období dospělosti s hlubokou vnitřní jistotou, že jsou hodny lásky, mají svou cenu a budou tedy milovány a opatrovány nadále, pokud zůstanou samy sebou. Děti vyrůstající v atmosféře, kde láska a péče chybí nebo jsou poskytovány v nepravidelných intervalech, při vstupu do dospělosti takový pocit bezpečí nemají.

Naopak, jsou vnitřně nejisté a mají pocit, že jim něco chybí, že svět je nepředvídatelný a nepřející. Pochybují o tom, zda mají svou cenu a zda jsou hodny lásky. Není tedy divu, že potom cítí potřebu usilovat o co největší pozornost, péči a lásku druhých, kdekoli je jen trochu k mání,

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506617

a když ji skutečně získají, pověsí se na ni se zoufalým odhodláním, které je vede k nemilujícímu, vypočítavému a machiavellskému jednání; tím ovšem vztah, jejž chtěli zachovat, nakonec zničí. Jak už bylo rovněž řečeno v předchozí části, láska a kázeň jdou ruku v ruce. Rodiče, kteří nemilují své děti a nevěnují jim patřičnou péči, jsou lidé neukáznění. Svým dětem nedávají pocit, že jsou milovány, ale ani šanci vypěstovat si sebekázeň. Nepřiměřená závislost na druhých je tedy u osob, které jsme si označili jako pasivní a závislé, pouze hlavním příznakem jejich poruchy osobnosti. Jejich nedostatek sebekázně se projevuje i tím, že ve svém hladu po pozornosti nejsou ochotni ani schopni odkládat uspokojení.

V zoufalé snaze získat a udržet si vazby na jiné lidi neváhají hodit upřímnost za hlavu. Lpějí na vztazích, které se už vyčerpaly a bylo by lepší je ukončit. A co je nejdůležitější: nemají pocit odpovědnosti za sebe sama.

Pasivně očekávají od ostatních, dokonce i od vlastních dětí, že budou zdrojem jejich životního štěstí a naplnění. Pokud se šťastni a naplněni necítí, jsou přesvědčeni, že za to může někdo jiný. Proto se neustále zlobí – každou chvíli jsou totiž zklamáni ostatními, kteří ve skutečnosti nemohou nikdy úplně uspokojit veškeré jejich potřeby ani je „učinit šťastnými“. Jeden můj kolega často lidem říká: „Podívejte, stát se závislým na jiném člověku je to nejhorší, co vás může potkat. Bylo by pro vás lepší, kdybyste byl závislý na heroinu. Dokud budete mít heroinu dost, nikdy vás nezklame; stačí ho mít po ruce a vždy vás učiní šťastným.

Pokud však očekáváte, že vás učiní šťastným nějaká osoba, nečeká vás nic než zklamání.“ Není ostatně náhodou, že u lidí s touto poruchou osobnosti je po narušených mezilidských vztazích nejčastějším problémem právě závislost na drogách a alkoholu. Velmi snadno u nich vzniká návyk. Může to být návyk na lidi, které se snaží vysát a zhltnout, ale když nejsou po ruce žádní lidé, často si hledají náhradu v léku, tabletkách nebo injekční stříkačce.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506617

Lze tedy shrnout, že závislost se může zdánlivě jevit jako láska, protože vede k tomu, že se k sobě lidé až fanaticky vážou. Ve skutečnosti je však naopak určitou formou nelásky. Její příčinou je nedostatek lásky rodičovské, který se takto přenáší. Spočívá ve snaze přijímat, ne dávat; spíše než k růstu vede k infantilismu. Je to síla, která se nesnaží člověka osvobodit, ale polapit a spoutat. Ve svých konečných důsledcích pak mezilidské vztahy ničí, místo aby je vytvářela – a totéž dělá s lidmi samotnými.

KATEXE BEZ LÁSKY Pro závislost je typické mimo jiné i to, že nesměřuje k duchovnímu růstu. Závislí lidé mají zájem o vlastní nasycení a o nic jiného. Touží po naplnění a štěstí, ale ne po růstu, a nejsou ochotni snášet nepohodlí, osamělost a trápení s ním spojené. Nezajímají se ovšem ani o duchovní růst toho druhého, na němž jsou závislí; jde jim jen o to, aby byl po ruce a mohl je uspokojit. Závislost je jednou z forem chování, u nichž se slova „láska“ a „milovat“ používají neprávem, protože není přítomen zájem o rozvoj osobnosti. Nyní se zmíníme o dalších takových formách, na nichž se pokusíme dokázat, že láska není nikdy pouhou péčí o někoho nebo katexí bez vztahu k duchovnímu růstu. Často hovoříme o lidech, kteří milují neživotné předměty nebo činnosti, a říkáme, že někdo „miluje peníze“, „miluje moc“, „miluje práci na zahradě“ nebo „miluje golf“. Jedinec nepochybně může překonat obvyklé hranice a pracovat šedesát, sedmdesát nebo osmdesát hodin týdně, aby získal bohatství nebo moc. I když však dosáhne velkého majetku a vlivu, nemusí tato práce a snažení vést k růstu jeho osobnosti. Často přece vidíme, že někdo, kdo se vlastními silami „vypracoval“

101

Ukázka elektronické knihy