šíření prostřednictvím televizních stanic, brzy dosáhne svých limit, a tak se vzor, jímž al-Káida chtěla být, stane zastaralým.
NEOKONZERVATIVCI V DŽIHÁDISTICKÉM ZRCADLE: „VÁLKA PROTI TERORU“ K 11. září došlo během prvního roku mandátu George W. Bushe, tedy v době, kdy je nový prezident obklopen poradci většinou náležejícími k proudu propagovanému takzvanými „neokonzervativci“, a ti budou muset na provokaci al-Káidy reagovat. Podobně jako džihádisti, byli i oni povzbuzeni vítězstvím nad SSSR v roce 1989. Připisovali je „tvrdé linii“, kterou vždy vynášeli, a vymezovali se tak vůči těm, kdo se snažili o uklidnění vztahů s Moskvou v zájmu „mírové koexistence“. Stejně jako jejich islámští protivníci věří v teleologii, ovšem teleologii „Konce dějin“, pojmenovanou po stejnojmenné knize Francise Fukuyamy vydané v roce 19924, která razí názor, že liberální demokracie Západu je hegelovským, neodvratným vyústěním osudu lidstva. Tato teorie nachází své uplatnění na prvním místě v bývalých sovětských „lidových demokraciích“ střední a východní Evropy osvobozených po pádu Berlínské zdi, které se velmi rychle přeorientovaly na trh a z nichž se většina stane členy Evropské unie. Tyto myšlenky se však podle neokonzervativců mohou stát univerzálními a dají se přenést i na muslimské společnosti za podmínky, že budou investovány nezbytné prostředky, jimiž bude možné tuto mutaci urychlit. Když pak o čtyři roky později vyjde Huntingtonova kniha, jež zdánlivě hlásá opačnou představu než Fukuyama tím, že podtrhuje specifičnost kultur antagonistických vůči té západní, z nichž islám (a po něm konfucianismus) tvoří paradigma, neokonzervativci provedou syntézu obou doktrín a začnou upřednostňovat politicko-vojenské angažmá, které by v jejich očích umožnilo přeměnu muslimského světa a jeho přivedení k západní demokracii. Tyto radikálně pravicové intelektuály, často židy, z nichž mnozí si v mládí prošli extrémní, zejména trockistickou levi-
4
Konec dějin a poslední člověk, přel. Michal Prokop, Rybka Publishers 2002.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506533
cí, zpočátku zaměstnává spása Izraele ohrožovaného intifádou. Nedůvěřují dohodám z Osla, neboť podezřívají prezidenta Bushe seniora, že dostal Izrael do oslabené pozice, a Billa Clintona odsuzují, že přinutil izraelský stát, aby je podepsal. Tím straní Likudu Benjamina Netanjahua, který se po zavraždění Jicchaka Rabina rukou fanatického Žida a v době vlny sebevražedných atentátů, za nimiž stojí Hamás, v roce 1996 chopil moci. Ti nejvlivnější z neokonzervativců v politickém dokumentu zkráceně nazvaném A clean break (Čistá přestávka), který vyšel knižně v témže roce5 a vyznívá jako memento, hlásají, že na Blízkém východě dojde ke všeobecnému přerozdělení moci včetně svržení oligarchií a diktatur, jejichž upadající politická ekonomie se může opřít nanejvýš o populistickou protiizraelskou rétoriku. Tato „preventivní“ strategie byla vytvořena pro oblast Blízkého východu a aplikuje vizi zahraniční americké akce, na jejíhož herolda se pasoval budoucí náměstek ministra obrany USA ve vládě George Bushe mladšího Paul Wolfowitz. V roce 1998 je potvrzena otevřeným dopisem nazvaným „Projekt pro nové americké století“, který prezidentu Clintonovi adresoval neokonzervativní think-tank. Mezi signatáři figuruje většina těch, kdo budou o dva roky později hrát hlavní roli u jeho nástupce v Bílém domě. Text dopisu pěje chválu na odstavení Saddáma Husajna nerespektujícího embargo, jež na něho bylo uvaleno v roce 1991 po skončení operace Pouštní bouře, a hromadícího „zbraně hromadného ničení“. Ve shodě s mnoha iráckými šíity žijícími v americkém exilu, kteří mají blízko k jejich kruhům, se navzájem jednohlasně přesvědčují, že odchod diktátora z „Mezopotámie“ napomůže vzniku občanské společnosti, jež položí základy demokratického proamerického Blízkého východu, který bude žít s Izraelem v míru. Neočekávaný příchod 11. září umožní, aby se tento koncepční rámec konkrétně transponoval do vojenské ofenzivy předurčené k tomu slehnout pomocí porodnických kleští.
5
Zprávu A Clean Break. A New Strategy for Securing the Realm vypracoval kolektiv vedený Richardem Perlem pro Benjamina Netanjahua (Arab American Institute, 1996). Pozn. překl.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506533
Poté co pominuly chvíle šoku a smutku ze ztrát na životech, rozvinula se americká odveta na džihádistický útok, a to ve dvou etapách. První mířila na léčení symptomu zla tím, že zničila organizaci, jíž se přisuzovala přímá odpovědnost. Začala 7. října 2001 na území nacházejícím se pod kontrolou Tálibánu v Afghánistánu, kam se uchýlil Usáma bin Ládin. Režim vůdce Tálibánu mully cUmara byl zničen, ale chytit šéfa al-Káidy se nepodařilo. Druhá měla za cíl příčiny zla vymýtit a přeznačit kontext, který tehdy určoval situaci na Blízkém východě, z neokonzervativní perspektivy: začala tím, že Spojené státy se svými spojenci 20. března 2003 provedly invazi do Iráku, jejímž motivem bylo odstranit diktátora Saddáma Husajna a podpořit tam proces demokratizace. To ale paradoxně vyústí v ukončení povstání vedeného al-Káidou, aby Irák – s převahou šíitského obyvatelstva – přešel pod kuratelu íránského souseda. Pozdější sunnitská reakce dostane formu „Islámského státu v Iráku a Levantě“ – entity rovněž známé podle svého arabského akronyma Dáciš. Ta v nových podmínkách sdruží mezinárodní džihádismus a z iráckého Mosulu a syrské Rakky si v letech 2014–2017 udělá hlavní města. Ofenziva proti Afghánistánu vyjadřovala nepřiměřenost mezi povahou výzvy, kterou rozpoutal „dvojí požehnaný nájezd“ z 11. září, a schopností odplaty Spojených států a jejich spojenců. Vojenská panoplie se přizpůsobovala odstranění režimu, který se na tamním území usadil i s kasárnami, paláci a infrastrukturou. Ukázalo se však, že nestačí na to, aby byla zničena teroristická „mlhovina“, jejíž jméno „báze“ (al-qác ida) spíš než základnu v tradičním vojenském smyslu, tedy nějaké geograficky ohraničené zranitelné místo, pokud jde o bombardování nebo útok speciálních sil, označuje spíš počítačovou „databázi“ umožňující spojit členy organizace ve virtuálním světě prostřednictvím internetu. Přesto invaze do Afghánistánu neodpovídala tomu, co od ní Bin Ládin a Zawáhirí očekávali. Byli přesvědčeni, že odveta brzy zavede americký expediční sbor do pasti a urychlí porážku Spojených států, jako tomu bylo v případě SSSR. A mysleli si, že al-Káida toho využije a postaví se do čela ofenzivy, která zmobilizuje masy věřících na celém světě, aby se semkly proti invazi bezbožných vojsk do „země islámu“. Jenže vojáci, kteří dobyli Kábul, byli muslimští Afghánci se vším všudy, neboť patřili k Severní 100 Ukázka elektronické knihy