4. Plynoucí město
98
a inspirativní, ale v jednom důležitém ohledu se mýlila. Pro danou dobu bylo neobvyklé, že Goethe dokázal v tisících zdánlivě zmateně navrše‑ ných detailů gotické fasády rozeznat jednotící estetickou dynamiku. Mínil však (a nebyl sám), že tato gotická architektura, o níž dnes víme, že je francouzského původu, je bytostně a triumfálně německá. Rozezněl romantické akordy geniality a národního svérázu prohlášením: A jak se nyní nemám hněvat, svatý Erwine, když německý umělecký kritik, ovlivněn řečmi závistivých sousedů, zneuznává vlastní přednost a umenšuje tvé dílo nepochopeným slovem „gotické“ – když by přitom měl děkovat Bohu, že může nahlas zvěstovat: toto je německé stavitelství, naše stavitelství, neboť Ital se žádným vlastním pyšnit nemůže a Francouz ještě méně.
Štrasburská katedrála, stojící ve městě, které už skoro sto let patřilo Francii, se pro Goetha stala polnicí, jež Němce vybízí ujmout se znovu svých národních tradic a zaujmout mezi evropskými kulturami náležité místo. Je zcela příhodné, že právě ve Štrasburku se Goethe seznámil s tehdy šestadvacetiletým filozofem Johannem Gottfriedem Herderem, tvůrčím vůdcem hnutí Sturm und Drang, které bylo předchůdcem ro‑ mantismu. Herder, někdejší Kantův student v Královci, ve svých úva‑ hách o literatuře energicky hájí jedinečnou expresivitu a emocionální sílu německého jazyka: Přirozenost nám ukládá povinnost pouze k vlastní mateřské řeči; ta je totiž přiměřená našemu charakteru a odpovídá našemu způsobu myšlení… Nemůžeme se vzdělávat jinak než v jazyce vlastního lidu a vlastní země; takzvané francouzské vzdělání musí v Německu německé duše pokřivit a zmást.
Od nástupu renesance se německá kultura podřizovala vzorům, jež skýtal starověký Řím a novodobá Itálie a Francie. Ve Štrasburku konce 18. sto‑ letí si tito dva nadaní mladíci uvědomili, že se to musí změnit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506490