iii. Jak změnu klimatu neřešit Podobná situace se opakuje po celém světě. Na Fidži se vláda spojila s jednou japonskou technologickou firmou a pověřila ji úkolem zajistit solární energii pro odlehlé osady. Firma zřídila centralizovanou solární jednotku pro vesnici Rukua. Premiér Fidži Frank Bainimarama hrdě prohlásil, že zajištění „spolehlivého zdroje energie nepochybně otevře řadu příležitostí k rozvoji“.15 Celá Rukua byla pochopitelně vyhlídkou na získání přístupu k elektřině vzrušená a chtěla toho patřičně využít. Více než třicet místních domácností si tak nakoupilo ledničky. Solární soustava, která nebyla součástí centrální sítě, však bohužel nebyla schopna zajistit proud pro více než tři ledničky zároveň a energie z baterií byla každou noc za chvíli zcela vyčerpána. Šest domácností to přimělo zakoupit si naftové generátory. Výzkumníci, kteří tento projekt studovali, museli konstatovat: „Rukua nyní k zajištění dodávek elektřiny spotřebovává zhruba třikrát více fosilních paliv než před instalací soustavy obnovitelných zdrojů.“ Autoři studie poněkud zdrženlivými slovy usoudili, že tento projekt „nenaplnil potřebu posílit odolnost komunity“.16 Solární panely určité přínosy mají, umožňují například nabít mobilní telefon nebo svítit si v noci. Nepřinášejí ale nic, co by mohlo být motorem rozvoje. Často se tvrdí, že solární osvětlení umožňuje učit se po setmění, což přispívá ke zlepšené úrovni vzdělání. První kontrolovaná studie tohoto druhu, která vznikla v Indii v roce 2017, však ukázala, že solární elektřina nemá žádný vliv na dobu strávenou studiem nebo výukou. Také zjistila, že solární energie nepřispívá k prodloužení doby práce, nezvyšuje úspory ani výdaje, nepodporuje podnikání ani rozvoj v širším slova smyslu. Solární panely tedy nejsou tím, co lidé s ohledem na přístup k elektřině chtějí nejvíc. Z průzkumu u domácností v Tanzanii plyne, že téměř devadesát procent z nich chce mít přístup k rozvodné síti.17 Průzkumy u Afričanů po celém kontinentu navíc zjišťují, že solární panely přinášejí mnohem méně užitku, než kolik stojí. Jejich přínos pro průměrnou soukromou osobu má hodnotu jen 30–41 % jejich celkových nákladů. A i v případě započtení dodatečných zdravotních přínosů, jako je menší znečištění vnitřního ovzduší petrolejovými lampami, budou mít solární panely pro průměrného Afričana pravděpodobně menší hodnotu než to, co za jejich instalaci platí bohatí lidé s dobrými úmysly.18 V bohatých zemích, které se vzrušeně zajímají o klima, se vlády pokoušejí protlačit do rozvodných sítí více obnovitelné energie pomocí regulací a subvencí. Výsledky takového přístupu vidíme v Německu i Evropské unii jako celku. Německou strategii pro obnovitelné energetické zdroje, takzvanou Energiewende, vychvalují zelení aktivisté a politici po celém světě. V rámci této politiky země za jedno desetiletí přešla od jaderných a fosilních zdrojů k energii
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506458
7. Proč tu ještě nemáme zelenou revoluci z větru, slunce a biomasy. Energiewende stála v posledních letech 36 miliard dolarů ročně a je to největší německý politický projekt od znovusjednocení země. Náklady na elektrickou energii v Německu se za poslední dvě desetiletí zdvojnásobily a nyní se pohybují kolem 35 centů za kilowatthodinu, což je téměř trojnásobek průměru v USA. Do roku 2025 mají Němci na obnovitelné zdroje a s nimi spojenou infrastrukturu vynaložit 580 miliard dolarů.19 Díky těmto obrovským výdajům se podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě elektrické energie v Německu vyšplhal ze 7 % v roce 2000 na 35 % v roce 2019, přičemž dvě třetiny produkce elektřiny z obnovitelných zdrojů tvoří solární a větrná energie. Německo však zároveň dostalo strach z jaderné energie, zvláště po havárii elektrárny v japonské Fukušimě v roce 2011, kterou způsobilo zemětřesení a následná vlna tsunami. Strach Němců z jádra vedl za posledních dvacet let ke snížení podílu této energie na celkové produkci na polovinu. A protože jaderná energie neprodukuje uhlíkové emise, potřeba nahradit její produkci smazala většinu přínosů z nárůstu podílu solární a větrné energie.20 Celkově tak podíl fosilních paliv na německé energetické produkci klesl jen mírně. V prvním desetiletí nového tisíciletí se snížil z 84 na 80 %. V letech od schválení Energiewende v roce 2010 však podíl fosilních zdrojů na celkové německé produkci elektrické energie klesl už jen o jediný procentní bod na 79 %.21 V celé Evropské unii se podíl obnovitelných zdrojů od přelomu tisíciletí do roku 2018 zvýšil z 6 na 14 %. Je v tom ale háček. Většina této obnovitelné energie nepochází ze slunce ani z větru. Tyto dva zdroje se na celkové produkci energie v EU podílejí jen 2,7 %, zatímco více než deset procent tvoří biomasa. „Biomasa“ je jen moderně znějící slovo pro dřevo, což je jeden ze starých a spolehlivých obnovitelných zdrojů, které dokážou zajistit energii, když je jí zapotřebí. Problém je v tom, že dřevo spalované v evropských elektrárnách se často dováží z amerických lesů na lodích poháněných naftou a že při spalování emituje dokonce více oxidu uhličitého než uhlí. Evropská unie přitom biomasu zařazuje do kategorie bezemisních zdrojů jen proto, že předpokládá, že za poražené stromy budou vysázeny nové, které za dlouhou řadu desetiletí nakonec budou absorbovat stejný objem oxidu uhličitého, jaký se uvolnil při pálení těch pokácených. Není snad nutné podotýkat, že takový předpoklad je přinejlepším pochybný účetní trik.22 Důvěrou ve dřevo dovážené z USA a s tím spojeným účetním trikem se Evropské unii podařilo snížit podíl fosilních paliv na spotřebě energie ze 79 % v roce 2000 na 71 % v roce 2018. Náklady této energetické politiky však nyní představují více než 2 % unijního HDP, to znamená kolem 400 miliard dolarů každý rok. Na klimatická opatření se nyní vydává zhruba pětina rozpočtu Evropské unie.23 Náklady obyvatel Evropské unie na elektrickou energii jsou nyní na dvojnásobku americké úrovně 13 centů na kWh. Tento rozdíl bude přitom dál rychle
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506458
iii. Jak změnu klimatu neřešit narůstat. Jedna studie z roku 2019 odhaduje, že především v důsledku důraznějších klimatických opatření vzroste velkoobchodní cena elektřiny v Evropské unii během příštího desetiletí na čtyřnásobek.24 Nijak nelze obejít skutečnost, že opatření v boji proti klimatické změně jsou velmi drahá. Co tedy aktivisté a politici dělají? Buď bagatelizují náklady, nebo se různými triky snaží vyvolat dojem, že ve výsledku budou tyto kroky znamenat ekonomický přínos, což je taktika daleko nebezpečnější. Tvrdí tak, že jestliže přejdeme ze špinavých fosilních paliv na čisté obnovitelné zdroje, nevyřešíme tím jen klimatickou krizi, ale uvolníme nové cesty pro zvyšování zaměstnanosti, úspor, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně. Americký politický komentátor Thomas Friedman často mluví o tom, že Spojené státy musí naskočit na vlnu čisté energetiky, jinak jim Čína „vytře zrak“ a přivlastní si všechny tyto „přínosy“ sama.25 Toto zkreslování skutečnosti nebylo snad nikdy flagrantnější, než když v roce 2018 generální tajemník OSN propagoval zprávu, která podle něho ukazuje, že svět by mohl z důrazných kroků proti změně klimatu získat už do roku 2030 na ekonomických přínosech nejméně 26 bilionů dolarů. Na co tedy čekáme?26 Na té zprávě je ovšem podivné, že nijak nevysvětluje, jak dospěla k číslu 26 bilionů dolarů přínosů. Sdělila pouze, že všechno je doloženo v pracovním mate‑ riálu, který bude zakrátko zveřejněn. Kontaktoval jsem autory zprávy a ptal se jich, jak k tomu fantasticky znějícímu údaji došli. Po celý rok a půl jsem byl každých několik týdnů ve spojení s lidmi, kteří mají s touto publikací něco společného. V době dokončování naší knihy tento dokument stále ještě nebyl zveřejněn. Tvrdit, že klimatická opatření nepřinesou prospěch jen klimatu, ale že díky nim nakonec zbohatne každý, je pouhá báchorka na uklidnění. Je to ovšem zároveň naprostá lež. Každá seriózní studie ukazuje, že opatření proti uhlíkovým emisím budou mimořádně drahá, jednoduše proto, že změnit celou energetickou infrastrukturu, o niž se poslední dvě století opíral hospodářský růst, bude vskutku nesmírně nákladné. OSN odhaduje, že jen náklady na vybudování dodatečné infrastruktury, která by zajistila nepřekročení růstu teploty o 1,5 °C, by po celých příštích třicet let činily téměř bilion dolarů ročně. Zpráva globální investiční banky Goldman Sachs z roku 2018 spočítala, že pouze vybudování infrastruktury pro elektromobily, tedy zejména dobíjecích stanic a elektrických sítí, bude stát astronomických 6 bilionů dolarů čili 8 % dnešního globálního HDP.27 Při tak obrovských nákladech se zvyšuje pravděpodobnost, že se proti takovým strategiím zvedne politický odpor; to povede k ústupu od klimatické politiky, jak jsme toho byli svědky po rozsáhlých protestech ve Francii a jak jsme to viděli v USA, kde prezident Trump zrušil účast Spojených států na Pařížské dohodě.
100
Ukázka elektronické knihy