NAIMA SIMONEOVÁ
Pozvánku dostali od otce. Jeden z jeho klientů vlastnil uměleckou galerii. Jinými slovy, hodlal se pochlubit, že je spřízněný s Cainem. „Caine, tudy se do té galerie nejede. Teda pokud neznáš nějakou speciální zkratku.“ Podíval se na ni a jeho pohled nic neprozrazoval. „Však tam taky nejedeme.“ Zamrkala. Zůstala na něho zírat. Nebo spíš na jeho ostrý profil, protože už zase upíral pohled na silnici před sebou. „Ale…“ vykoktala. Bože, tohle se tátovi nebude líbit. Cain spustil, jako by jí četl myšlenky: „Už jednou jsem tvému otci řekl, že kvůli tomu, co udělal, nebudu pořád tancovat, jak on píská. Na některé jeho akce jsem zašel proto, že se mi to hodilo. Jenže dnes večer mě hodlá předvádět jako dostihového koně, kterého si právě koupil za pořádný balík, a to nehodlám snášet. Kromě toho,“ dodal a střelil po ní dalším nečitelným pohledem, „mám na dnešek jiné plány.“ Raději se neptala, o jaké plány se jedná. Bože, jeho neochota slepě poslouchat jejího otce by jí neměla připadat tak sexy. Žádný muž, se kterým kdy chodila, se Gregorymu Colovi neodvážil vzepřít. Přesně naopak, ve všem mu vycházeli vstříc. Donald si s ní začal jen proto, aby se k jejímu otci dostal. Ale Cain? V jeho případě si nebude muset nikdy lámat hlavu tím, zda mu v jejich vztahu nejde spíš o Gregoryho než o ni. Nebude si muset dělat starosti z jeho postranních úmyslů. Vzhledem k jejich situaci to bylo směšné, ale v tom vědomí nacházela cosi… osvobozujícího. A taky nesmírně sexy. Než se z toho mohla vzpamatovat, dorazil Cain před dům, pokud se tedy rozlehlé historické sídlo dalo domem vůbec nazvat. „Co budeme u tebe doma dělat?“ Odtrhla pohled od bohatství vyzařující stavby Beacon Hill a vrhla 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506448
DCERA VYDĚRAČE
zmatený pohled na Caina. Neodpověděl jí. Vystoupil, obešel auto a otevřel jí dveře. „Caine?“ naléhala na něho a vložila dlaň do jeho natažené ruky. „Večeřet, Devon.“ Pomohl jí z auta a zaklapl dveře. „Věř mi.“ Bože, to ne. Uvědomovala si, že na jeho odpovědi nic hrozného nebylo, ale pořád jí běžela hlavou a napadaly ji různé scénáře. Ne, na tohle nebyla připravená. Důvěřovat mu by znamenalo se mu vydat na milost a nemilost, a to se nikdy nesmí stát. Provedl ji kolem železné brány, po chodníku a schodech do domu. Znovu ji zasáhla chladná, neosobní a hrůzu nahánějící velkolepost sídla, úplně stejně jako v den pohřbu Barrona Farrella. Bílý kámen, veliké arkýře, osvětlené chrliče a věžičky, to všechno připomínalo hrad. „Nemůžu uvěřit, že jsi tu vyrostl,“ vydechla. Jistě, mluvila jako ohromená turistka, ale co na tom. Člověku se nestávalo každý den, že by se ocitl na místě jako vystřiženém ze Hry o trůny. „Ten dům je prostě… nemám slov. Slyšela jsem, jak někdo říkal…“ No dobrá, říkal to její otec. „… že tvé rodině patří už po několik generací.“ „Ano, v těchto zdech žily už čtyři generace Farrellů,“ přikývl a jeho hlas byl až příliš… neutrální, opatrný, že prudce odtrhla pohled od tepaných železných květináčů a zadívala se na něho. Jeho výraz nic neříkal. Nic. Ani posměšně zvednuté obočí. Ani náznak jeho typického úsměvu. Ani stopy po jakémkoliv pocitu. Jen bezbřehá prázdnota, neproniknutelná maska. Žaludek se jí sevřel úzkostí. Něco jí tu unikalo. Něco nesmírně důležitého… „V průběhu let dům každá generace doplňovala 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506448
NAIMA SIMONEOVÁ
a renovovala. Teď je tu šest ložnic a koupelen, čtyři velké toalety, deset krbů, výtah, střešní vyhřívaný bazén a zahrada. Taky tu je krytá terasa, knihovna, místnost s domácím kinem, posilovna a vinný sklípek.“ Chrlil podrobnosti o zařízení naprosto věcně, neosobně. „A co jsi sem přidal ty?“ zašeptala. Sklonil hlavu a poprvé od chvíle, kdy se ocitli u domu, se na ni zadíval. „Nic,“ prohlásil tak stroze, že tím přerušil veškeré další otázky. Srdce jí bušilo až v krku. Zaplavil ji stejný temný pocit strachu jako tehdy u nich doma v knihovně v den jejich zásnubního večírku. Zvedal se a svíral jí hrdlo. Než se Cain odvrátil, aby odemkl, zahlédla v jeho očích bezútěšnost. Pohled na ni ji zanechal bez dechu a se srdcem bušícím nepříjemným tušením. Něco tu není v pořádku… Cain uchopil její ruku do dlaně a vedl ji do svého domova a foyer, které by se hodilo i do toho nejvznešenějšího paláce. Mramorová podlaha, křišťálový lustr, umělecká díla, nádherný, ale nepraktický nábytek. Byla to výkladní skříň, svědčící o bohatství jejího majitele. Cain se tvářil, že ho nic z toho nevyvádí z míry. Jeho netečnost beze stopy hrdosti nebo spokojenosti se dala přičítat tomu, že tu vyrostl a přišlo mu to běžné. Devon ale pochybovala, že tohle byl ten pravý důvod. Jako by odnikud se zjevil starší muž v černém obleku a bílé košili. Přestože nebyl o mnoho vyšší než ona, jeho vzpřímené, téměř vojenské držení těla dělalo dojem, že je hotový obr. „Omlouvám se, že jsem vám nepřišel otevřít, pane Farrelle,“ omluvil se a natáhl se pro jejich kabáty. „Neslyšel jsem zvonek.“ „Protože jsem nezvonil, Bene,“ odpověděl Cain a v jeho pohledu i tónu se objevila náhlá vřelost. „Mám klíč, a jsem si jistý, že máš na práci mnohem důležitější věci než chodit otevírat dveře, které si 100 Ukázka elektronické knihy