CLARE CONNELLYOVÁ
Amír je následoval, vklouzl na prázdné sedadlo, a teprve když se dali do pohybu, obrátil svůj zrak k Džóháře. Byla bledá, trochu se jí třásly prsty, ale jinak z toho vyvázla bez úhony. Nebýt dvou bodyguardů, kteří v limuzíně seděli naproti nim, vzal by ji za ruku. Zatraceně, přitáhl by si ji na klín a líbal ji, dokud by na to napadení úplně nezapomněla. „Omlouvám se, Vaše Výsosti.“ Podívala se na něj. „Nebyla to vaše chyba.“ „Ujišťuji vás, že ten muž bude potrestán…“ „Nedělejte to.“ Povzdechla si. „Vystihl jste to velice přesně: Můžete lidem říct, že byl uzavřen mír, ale nemůžete je přimět, aby to tak cítili ve svých srdcích. Proč by měl být potrestán za to, že udělal něco, zač by byl ještě před půl rokem veleben?“ Amír zaskřípal zuby. „Prostě proto, že jsem řekl, že je to špatné.“ Zasmála se. „Jste mocný… ale až takhle mocný zase ne.“ „Jste mým hostem,“ zabručel. „A nesu za vaši bezpečnost plnou odpovědnost.“ „A?“ Upřela na něj klidný pohled. „Jsem v bezpečí, nebo ne?“ „Mohlo to být…“ Zavrtěla. „Nebylo.“ Podívala se na sebe. „Přinejhorším se cítím poněkud trapně.“ Její telefon začal vibrovat. Sáhla do kapsy a vytáhla ho. Z displeje na ni zíral její bratr. Koukla se na Amíra. Bylo zjevné, že mu totožnost volajícího neunikla. Trochu se od něj odklonila. „Málíku? Teď není…“ Svraštila čelo. „To bylo rychlé. Ano, jsem v pořádku.“ Neuniklo jí, jak Amír vedle ní ztuhl. „Právě jsem Jeho Veličenstvu šejkovi Amírovi říkala, že to byl jen šálek kávy.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506443