CLARE CONNELLYOVÁ
Amír je následoval, vklouzl na prázdné sedadlo, a teprve když se dali do pohybu, obrátil svůj zrak k Džóháře. Byla bledá, trochu se jí třásly prsty, ale jinak z toho vyvázla bez úhony. Nebýt dvou bodyguardů, kteří v limuzíně seděli naproti nim, vzal by ji za ruku. Zatraceně, přitáhl by si ji na klín a líbal ji, dokud by na to napadení úplně nezapomněla. „Omlouvám se, Vaše Výsosti.“ Podívala se na něj. „Nebyla to vaše chyba.“ „Ujišťuji vás, že ten muž bude potrestán…“ „Nedělejte to.“ Povzdechla si. „Vystihl jste to velice přesně: Můžete lidem říct, že byl uzavřen mír, ale nemůžete je přimět, aby to tak cítili ve svých srdcích. Proč by měl být potrestán za to, že udělal něco, zač by byl ještě před půl rokem veleben?“ Amír zaskřípal zuby. „Prostě proto, že jsem řekl, že je to špatné.“ Zasmála se. „Jste mocný… ale až takhle mocný zase ne.“ „Jste mým hostem,“ zabručel. „A nesu za vaši bezpečnost plnou odpovědnost.“ „A?“ Upřela na něj klidný pohled. „Jsem v bezpečí, nebo ne?“ „Mohlo to být…“ Zavrtěla. „Nebylo.“ Podívala se na sebe. „Přinejhorším se cítím poněkud trapně.“ Její telefon začal vibrovat. Sáhla do kapsy a vytáhla ho. Z displeje na ni zíral její bratr. Koukla se na Amíra. Bylo zjevné, že mu totožnost volajícího neunikla. Trochu se od něj odklonila. „Málíku? Teď není…“ Svraštila čelo. „To bylo rychlé. Ano, jsem v pořádku.“ Neuniklo jí, jak Amír vedle ní ztuhl. „Právě jsem Jeho Veličenstvu šejkovi Amírovi říkala, že to byl jen šálek kávy.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506443
ROMEO A JULIE Z POUŠTĚ
„To mě nezajímá.“ Z Málíkova hlasu čišelo silné rozrušení. „Proč jsi, sakra, stála tak blízko rozdivočelého davu z Íškány?“ Zamračila se. „Jak víš, kde jsem stála?“ „Je to už na YouTube.“ „Kristepane.“ Zavrtěla hlavou. „Internete, díky.“ „Chci, aby ses vrátila.“ Málem se jí zastavilo srdce a bezděčně se podívala na Amíra. „To je nesmysl. Kvůli troše kávy?“ „Mohla to být bomba. Nebo pistole.“ „Nebyla. O to tomu muži nešlo. Byl prostě rozhněvaný. Hněv je na obou stranách. Nemůžeme lidem tyto pocity zakázat.“ „Nevidím ovšem důvod, proč bys tím měla trpět ty,“ pronesl neústupně Málík. „Nijak netrpím.“ „Ale…“ „Přestaň!“ Hleděla na Amíra, avšak mluvila k Málíkovi. „Byla to káva. Domnívám se, že šlo o spontánní čin muže, který zažil útrapy války. To je celé. Nemá smysl to zveličovat.“ Její v marketingu zběhlý mozek jel na plné obrátky. „Vlastně bychom to možná měli spíš odlehčit – zařadit do zítřejšího programu návštěvu kavárny nebo tak něco. Ukázat, že máme smysl pro humor. V žádném případě nesouhlasím s tím, aby to pro toho muže mělo nějaké následky.“ Upřela přísný pohled na Amíra. „Ale on…“ „Ano, ano, hodil po mně šálek teplé kávy. Mám zničené oblečení a na internetu koluje trochu nepříjemný klip. No a co? Víš, co se stane, když zareagujeme příliš tvrdě?“ Amíra její slova uchvátila a lehce se naklonil dopředu, aby dobře slyšel, co říká – uvědomoval si, že její pohled na věc je přesně tím, co potřebuje. „Tisíce lidí, kteří ve svých srdcích chovají stejný hněv, přinutíme povstat a bránit toho ubohého muže. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506443
CLARE CONNELLYOVÁ
Přistupme k jeho činu laskavě a se soucitem. To nikdo nebude očekávat, a odpuštění tak bude ještě významnější.“ Amírovy oči sklouzly na členy ochranky. Byli dobře vycvičení, nedívali se na Džóháru ani na Amíra, jejich tváře ale přesto prozrazovaly překvapení a obdiv. „Teď se uklidni.“ Hovořila k bratrovi, její slova však byla určena i Amírovi. „Nech své pocity stranou a nestrachuj se o mě. Jsem v pořádku. Už o tom nemluvme.“ „Je to neodpustitelné.“ Ahmed přikývl. „Vyzvu policii, aby okamžitě vznesla obvinění. Měl by za to zaplatit.“ Amír byl v pokušení. Ve velkém pokušení. Ovšem Džóhářina moudrá slova nemohl ignorovat. Prudce vydechl. „Ne.“ Zamračil se. „Ať mi ho sem přivedou. Chci si s ním promluvit.“ „Chcete si s ním… promluvit?“ Amír po svém rádci mrskl pohledem. „Její Výsost se zasazovala o slitování. Chci se přesvědčit, jestli si ten muž takovou laskavost zaslouží. Přiveďte ho sem.“ „Tví rodiče měli pravdu.“ To byla první slova, jež od něj poté, co o několik hodin později – něco po sedmé – dorazila do lesa, slyšela. „V čem?“ hlesla téměř bez dechu, neboť ji Amír svíral v pevném objetí. „Máš dar jednat s lidmi.“ Sklopila řasy, jako by se za tu chválu styděla. „Myslím to vážně.“ Uchopil ji za bradu, zadíval se jí do očí a něco se v něm pohnulo – něco mocného a živelného. Políbil ji. Nemohl jinak. „Nezranil tě?“ Zavrtěla hlavou. „Byla to jen káva.“ 100 Ukázka elektronické knihy