MILLIE ADAMSOVÁ
s mobilem v ruce otočila. Na prahu dveří stál Javier a vypadal jako trestající anděl. „Já se ti pak ještě ozvu, dobře? Už musím jít.“ „Ne, Violet. Nemůžeš mi přece naznačit něco tak tajuplného a pak odejít.“ „Musím. Promiň.“ „Mám zavolat na policii?“ „To těžko. Jsem zajatcem krále, Minervo. Skutečného krále cizí země. Takže policie by mi asi moc platná nebyla.“ Pak položila telefon a zadívala se na Javiera. „Přišel jsi mě předat mému ženichovi?“ Bylo to od oné noci poprvé, co se viděli tváří v tvář. Když ho viděla naposledy, byl nahý. A ona také. Při té vzpomínce ji polilo horko. „Komu jsi volala?“ „Svojí sestře. Nebudeš tomu určitě věřit, ale mám toho dost na srdci a chtěla jsem si o tom s někým popovídat.“ „Mluvil jsem s Matteem.“ Zhluboka se nadechla a připravila se na špatnou zprávu. „A?“ „Ze svatby s ním nakonec sešlo.“ Pocítila tak obrovskou úlevu, až měla pocit, že by mohla omdlít. „Chceš říct, že se mohu vrátit domů?“ „Ne,“ řekl vážně. „Ale vždyť jsi právě řekl, že si ho nemusím brát.“ „Jeho ne. Ale musíš si vzít mě.“ „Cože?“ „Bohužel se zjistilo, že jak můj bratr, tak ani tvůj otec nebyli upřímní, pokud šlo o detaily celé té situace. Možná bys měla svému otci zavolat a promluvit si s ním, abys přesně věděla, jak to celé bylo. Nyní ti mohu říci jen to, že můj bratr vydal příkaz. Musíš se vdát za jednoho z nás. Tvůj návrat domů však bohužel nepřipadá v úvahu.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506427
UKRADENÁ PRINCEZNA
„Ale co vlastně brání tobě, abys mě nechal odejít?“ „Odmítám se o tom dál bavit,“ řekl Javier. „Řekl jsem ti, jaká je situace a že mi tě můj bratr zcela předal na moji zodpovědnost. Prostě tady musíš zůstat. Se mnou.“ „Ale vždyť já mám svůj život a ty to víš.“ „Podívej, chtěla jsi věřit tomu, že jsem člověk, ze kterého se stal netvor. Nikdy jsi nedala prostor myšlence, že bych mohl být opravdu netvor. Když mi ale dáš volnou ruku, abych se projevil z té lepší stránky a snažil se, abys tady byla spokojená, myslím, že bych to zvládl. Dost si spolu rozumíme, nebo snad ne?“ Najednou si uvědomila, že ta podivná bolestná i příjemná tíseň na hrudi je způsobena tím, jak ji tento nový směr jejich vztahu stejně tak děsí, jako vzrušuje. Javier, tento silný a krásný muž chtěl, aby se stala jeho ženou. A ona si také nepřála nic jiného. Jen kdyby byla jeho slova naplněna alespoň trochou radosti. Kdyby v nich byl alespoň nějaký náznak toho, že k ní něco cítí, nějaké city, pak by byla… šťastná. Ale tvářil se chladně a nezúčastněně jako vždy. Vlastně svou žádost o její ruku prezentoval pouze jako další rozkaz krále. „Takže čekáš, že si tě vezmu.“ „Ano,“ řekl. „Nechápu ale, proč si musím bezpodmínečně vzít jednoho z vás.“ „Není čemu rozumět. Prostě se budeš řídit královým nařízením. Jsi teď v Monte Blanku. A platí pro tebe zdejší zákony.“ „Ale tebe vůbec nezajímá, co chci já.“ „Vím, co bys chtěla. Být svobodná. Vrátit se ke svému životu. Předstírat, že se nic z toho nikdy nestalo. Ale stalo. A teď jsi moje.“ „Ale proč? Proč si mě nakonec bereš ty a ne on? Připadá mi, že ti na mně nezáleží. Ani trochu.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506427
MILLIE ADAMSOVÁ
Přistoupil k ní, objal ji kolem pasu a přitáhl si ji k tělu. „Chci tě, protože jsi moje. Žádný jiný muž se tě nikdy nedotkne. Já jsem byl první a budu i poslední.“ „To je všechno, co chceš? Vlastnit moje tělo?“ „Nic jiného chtít nemohu, nemám na to právo.“ V jeho slovech bylo slyšet bezútěšnost, která ji dojala. Byl hluboce přesvědčený, že je jakýmsi monstrem. Odjakživa jí tvrdil, že není hodný, ale že má alespoň svou čest. Teď viděla jeho ochotu, s jakou přijal fakt, že ji chce jen kvůli jejímu tělu. Ovšem na jisté úrovni nemohla vinit nikoho jiného než sebe. Necílila snad právě na toto jeho přání, na tyto jeho choutky, když ho sváděla v knihovně? A teď to došlo tak daleko, že už se obešel bez jejího dalšího pobízení a svádění. Vyzařovala z něj jistota, s jakou šel za svým mužným záměrem. Měl v úmyslu vlastnit její tělo. Její duši už si nevědomky přivlastnil dávno. Aniž by jí dal cokoliv na oplátku. Ale třeba se plete, možná to nebyla jen ona sama, kdo pocítil hloubku emocí. Třeba k ní také něco cítil, jen to neuměl pojmenovat, nerozuměl tomu, nevyznal se sám v sobě. „A co to bude znamenat pro mě? Být tvou ženou?“ Díval se na ni nevyzpytatelným pohledem. „Zajímavé. Když šlo ještě o to, aby sis vzala mého bratra, tak tě podobné věci vůbec nezajímaly.“ „Možná proto, že jeho jsem si nechtěla vzít za žádnou cenu.“ Její slova nijak nekomentoval, ačkoliv toho jimi dost naznačila. „No, jako moje žena budeš mít menší zodpovědnost než jako královna.“ „A kdybych si přála mít větší zodpovědnost a věnovat se nějakým povinnostem u dvora?“ 100 Ukázka elektronické knihy