1594–1632 G ustík K řivonoska Od počátku dvacátých let existovaly ve švédské armádě dva typy regimentů: provinciální (administrativní struktura v mírových časech) a bojový (taktická struktura, tvořená ve válečném období). Jakmile bojový regiment získal stabilní organizační strukturu, význam provinciálních regimentů se značně snížil. Bojovému regimentu přiděloval král jako odvodní obvod celou provincii (kraj, län). Podle zemského zřízení z roku 1634 bylo ustaveno 23 krajů, v jejichž čele stál krajský hejtman. Jednalo se o stabilní administrativní prvek (nahrazující starší lenní systém), který zase vytvářel základní jednotku ve švédské armádě. Gustav Adolf svou kavalerii reorganizoval a přezbrojil. V zájmu zvýšení rychlosti jízdy byla výstroj omezena pouze na přilbu a zádový a prsní pancíř a jezdci spoléhali především na své těžké kabátce ze surové losí kůže, zvané wams či kolet. Základní jednotkou švédského jezdectva byla kompanie – švadrona –, složená ze 125 koní a dalších doprovodných zvířat. V roce 1623 král přiznal jezdeckým jednotkám jejich vlastní odvodní obvody. Osm jižních švédských a finských provincií mělo postavit do boje po jedné velké kompanii kavalerie, složené ze tří švadron po 125 jezdcích. Až do konce livonské války zůstávala švadrona základní – administrativní i taktickou – jednotkou jezdectva. Za pruské války se měly švadrony dělit do čtyř až pěti kompanií. V roce 1628 se sloučily dvě švadrony jezdectva z Västgöta, čímž vznikl první švédský jízdní regiment pod velením plukovníka (överste) Erika Soopa. V roce 1630 byla již celá švédská jízda, s výjimkou finských oddílů, zorganizována do regimentů. U švédského jezdectva se ještě zastavme, protože musíme připomenout jednu zajímavost. I když Gustav Adolf velmi spoléhal na těžkou kavalerii, měl jako velkovévoda finský rovněž v oblibě tamní lehkou jízdu: tzv. hakapelity. Nebojácní a lehce vyzbrojení Finové na malých koních byli nebezpeční, pohybliví a nebrali
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505619