Kdo zradil Anne Frankovou?
třináct kilometrů vzdáleného tábora Westerbork. Mezi vězni, kteří s nimi cestovali, byly dvě sestry Rebekka „Lin“ a Marianne „Janny“ Brilleslijperovy, zatčené kvůli práci v odboji. Janny si Frankových okamžitě všimla: velice ustaraný otec, nervózní matka a dvě děti ve sportovním oblečení a s batohy.6 Všichni mlčeli a jen pozorovali, jak se v dálce vzdalují městské domy, jako by je odváželi z civilizace. Sestry patří k posledním lidem, kteří viděli Anne Frankovou naživu. O třináct let později Otto popsal tu cestu Ernstu Schnabelovi. Řekl, že Anne se vpíjela do přirozeného světa, který jí byl tak dlouho odepřen, což je dojímavé. Jeli jsme normálním osobním vlakem. Příliš nám nevadilo, že má zajištěné dveře. Byli jsme opět spolu a dali nám na cestu trochu jídla. Věděli jsme, kam nás vezou, ale přesto jsme si téměř připadali, jako bychom opět cestovali nebo jeli na výlet, a měli jsme opravdu dobrou náladu. Nebo alespoň dobrou v porovnání s tím, co jsme cítili při další cestě. V nitru duše jsme se už samozřejmě smířili s možností, že nezůstaneme ve Westerborku až do konce. Koneckonců jsme věděli o deportacích do Polska. A také jsme věděli, co se děje v Osvětimi, Treblince a Majdanku. Ale na druhou stranu, nepostoupili už Rusové hluboko do Polska? Válka pokročila natolik, že jsme si mohli dovolit doufat ve trošku štěstí. Jak jsme se blížili k Westerborku, modlili jsme se, aby nás štěstí neopustilo. Venku panovalo léto. Kolem nás se míhaly louky, posečená pole a vesnice. Kolem oken se vinuly telefonní dráty natažené podél veřejných cest. Přišlo nám to jako svoboda. Dokážete to pochopit? 7
Po Westerborku se vždycky rozneslo, že dorazil nový transport, a ta zpráva vyvolávala jak naději, tak i zoufalství. Naději, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505614
Tábor Westerbork
že v transportu není nikdo z rodiny či příbuzných, jež zradili a jejichž přítomnost by zdvojnásobila bolest a zoufalství, že z Amsterdamu stále pravidelně odjíždějí transporty a válka není navzdory postupu Spojenců ještě u konce. Žena jménem paní Rosa („Rootje“) de Winterová sledovala nově příchozí se svou patnáctiletou dcerou. Zničehonic vykřikla: „Judy, podívej!“ Ve frontě stálo osm lidí a čekalo, až je úředník zaregistruje. Paní de Winterová si všimla, že jsou velice bledí. „Okamžitě se dalo poznat, že se ukrývali a léta nebyli na čerstvém vzduchu.“8 Jedna z nich byla Anne Franková. Její dcera se na tom pochmurném místě s Anne spřátelila. Příjezdy probíhaly podle neměnného řádu: Nejprve karanténní barák, kde zabavili zaměstnanci banky Lippmann, Rosenthal & Co. veškeré zbylé cennosti, a potom barák číslo 67 pro zločince, jelikož ukrývání se byl trestní čin. V každém baráku žilo tři sta lidí. Nově příchozí dostali modré uniformy s červeným laclem a dřeváky. Mužům oholili hlavu, ženám ostříhali vlasy strašlivě nakrátko. Anne se v deníku svěřila, že její jedinou marnivostí jsou nádherné vlasy. Ale Němci potřebovali vlasy na hnací řemeny a těsnění trubkových spojů v ponorkách.9 Svět se skutečně zbláznil. Vlasy lidí, jejichž existenci nacisté vyhlazovali, sloužily k výrobě válečných zbraní. Westerbork stál v oblasti rašelinišť, z nichž stoupala neustálá vlhkost. Sám tábor nebyl velký – měl přibližně pět set čtverečních metrů. Částečně ho řídili němečtí židovští vězni z takzvané pořádkové služby (Ordedienst – OD), která sloužila něco jako policejní síla. Jednalo se o německé židovské uprchlíky, které Nizozemci zavřeli do tábora v roce 1939, když bylo 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505614
Kdo zradil Anne Frankovou?
Nizozemsko stále neutrální. Jejich řady rozšířili později nizozemští Židé. Němci členy OD ujišťovali, že když budou udržovat v táboře pořádek, nebudou transportováni na „východ“. Jejich počet se pohyboval od čtyřiceti do šedesáti a spadali přímo pod velitele tábora.10 Ironií osudu poskytl tábor Anne po uvěznění v přístavku svým způsobem svobodu. Paní de Winterová vzpomíná: „Anne byla šťastná. Jako by ji osvobodili, protože se mohla seznamovat s novými lidmi, mluvit s nimi a smát se.“ Mohla volně dýchat a cítila slunce na obličeji. „Přestože jsme nebyli v bezpečí ani na konci utrpení,“ dodává paní de Winterová.11 25. srpna 1944 byla osvobozena Paříž. 3. září padl Brusel a 4. září Antverpy. Američané se dostali do poloviny italského poloostrova. Bylo téměř po válce. Přesto Němci transportovali počínaje nedělí 3. září 1944 jeden tisíc devatenáct lidí do Osvětimi. Během tří dnů, dvou nocí, po šedesáti až sedmdesáti pěti lidech v jednom dobytčáku: 498 žen, 442 muže a 79 dětí, včetně rodiny Frankových, van Pelsových a Fritze Pfeffera.12 Jednalo se o poslední transport, který odjel z tábora Westerbork do koncentračního tábora Osvětim v Polsku. Otto doufal, že při nich bude stát štěstí. Bohužel nestálo.
100 Ukázka elektronické knihy