Kdo zradil Anne Frankovou?
třináct kilometrů vzdáleného tábora Westerbork. Mezi vězni, kteří s nimi cestovali, byly dvě sestry Rebekka „Lin“ a Marianne „Janny“ Brilleslijperovy, zatčené kvůli práci v odboji. Janny si Frankových okamžitě všimla: velice ustaraný otec, nervózní matka a dvě děti ve sportovním oblečení a s batohy.6 Všichni mlčeli a jen pozorovali, jak se v dálce vzdalují městské domy, jako by je odváželi z civilizace. Sestry patří k posledním lidem, kteří viděli Anne Frankovou naživu. O třináct let později Otto popsal tu cestu Ernstu Schnabelovi. Řekl, že Anne se vpíjela do přirozeného světa, který jí byl tak dlouho odepřen, což je dojímavé. Jeli jsme normálním osobním vlakem. Příliš nám nevadilo, že má zajištěné dveře. Byli jsme opět spolu a dali nám na cestu trochu jídla. Věděli jsme, kam nás vezou, ale přesto jsme si téměř připadali, jako bychom opět cestovali nebo jeli na výlet, a měli jsme opravdu dobrou náladu. Nebo alespoň dobrou v porovnání s tím, co jsme cítili při další cestě. V nitru duše jsme se už samozřejmě smířili s možností, že nezůstaneme ve Westerborku až do konce. Koneckonců jsme věděli o deportacích do Polska. A také jsme věděli, co se děje v Osvětimi, Treblince a Majdanku. Ale na druhou stranu, nepostoupili už Rusové hluboko do Polska? Válka pokročila natolik, že jsme si mohli dovolit doufat ve trošku štěstí. Jak jsme se blížili k Westerborku, modlili jsme se, aby nás štěstí neopustilo. Venku panovalo léto. Kolem nás se míhaly louky, posečená pole a vesnice. Kolem oken se vinuly telefonní dráty natažené podél veřejných cest. Přišlo nám to jako svoboda. Dokážete to pochopit? 7
Po Westerborku se vždycky rozneslo, že dorazil nový transport, a ta zpráva vyvolávala jak naději, tak i zoufalství. Naději, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505614