Cestou domů jsem pak přemýšlela nad tím, komu z dospělých říct, že otčím Zuzce asi ubližuje. Napadla mě její máma, ale to se mi moc nezdálo. Není přece slepá, aby si nevšimla, co se u nich doma děje. Bylo mi Zuzky líto a opravdu jsem jí chtěla nějak pomoct. Ale jak?
ZUZCE ZASE „ŠIBE“ Další školní dopoledne vypadalo jako každé jiné, ale na hodině fyziky jsem pochopila, že tomu tak nebude. Právě při psaní testu, přesně ve dvanáct, vstala Zuzka z lavice a začala si pískat nějakou písničku. Všichni jsme na ni civěli jako blázni. První se probral Radek a hlasitě se rozchechtal. Tím se z úžasu vzpamatovali i ostatní, včetně učitele. Ten se na Zuzku zamračil a ukázal prstem ke dveřím. „Slavíčková, počkej na mě venku!“ přikázal dost naštvaně. Čermák byl známý tím, že když ho někdo o hodině něčím rozzlobí, posílá ho okamžitě za dveře. Jen co za sebou Zuzka zabouchla dveře, začal pro změnu ukazovat na hodinky, abychom pochopili, že se blíží čas, který nám na test vyměřil. Po chvíli ale někdo zaklepal. „Dále!“ zařval vztekle. Dveře se pootevřely a dovnitř strčila hlavu vystrašená Zuzka. Myslela jsem, že kvůli té předchozí situaci, ale ona začala koktat něco o tom, že se na chodbě udělalo špatně soudružce Vomáčkové a jestli by tam mohl jít. JINÁ, ALE POŘÁD JÁ
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505457