Mladí a stateční. Němci jejich čluny rozstříleli, ale Norové se nedali. Opravili je v dílně a další noc je znovu spustili na vodu.“ „Moment,“ přerušil jsem ji. „Chcete říct, že používali dřevěné čluny?“ „Ano, říkala jsem, že to byly rybářské čluny.“ „A byly ze dřeva?“ „Ano.“ „A opravovali je tady?“ „Zrovna tady dole,“ řekla a ukázala na omšelou budovu u hráze. „Jack je znal všechny.“ Pohodila hlavou směrem k chlapovi v kombinéze. Mířil ke kolně, nesl dřevěnou bednu, jistě těžkou, protože jakmile ji odložil, jeho kroky se zrychlily. Šli jsme za ním dovnitř do dílny, do úderů dlát a hluku vrtaček, a Lise Robertsonové se povedlo Jacka přemluvit, aby nás přijal v těsné kanceláři. Během příští čtvrthodiny mi poskytl jedinou informaci. Zato byla velmi důležitá. Einar Hirifjell sem přijel v roce 1942 a stal se stavitelem člunů. „Tedy ze začátku je nestavěl,“ upřesnil Jack. „Ale naučil se to dobře a nezvykle rychle. Jestli jsem to dobře pochopil, tak předtím vyráběl nábytek. Dokázal ale zázraky. Dokázal spravit roztříštěný kýl nejrychleji ze všech. Vymýšleli geniální úkryty na zbraně. Jeden vypadal jako soudek na sledě, ale uvnitř byl protiletadlový kulomet, který bylo možné bleskurychle vztyčit. Ve třiačtyřicátém to ale museli vzdát. Němci tehdy nasadili víc letadel a potopili každý druhý člun. Přejezdy skončily. Obnovily se teprve, až když Američané dodali stíhače ponorek.“ Zavrtěl jsem hlavou. „A na ocelové lodi nemá truhlář práci,“ vysvětloval. „Aha,“ řekl jsem. „Kam se pak poděl?“ „Potloukal se kolem bez práce. Dělal drobné opravy. Výměnou za tabák vyráběl bedny na sítě. Po čase zmizel. Zřejmě vzal práci pro jednoho boháče na Unstu.“ „Na Unstu?“ Podrbal se ve strništi na bradě. „Na Unstu,“ opakoval. Vytáhl jsem fotografii, kterou pořídil dědeček. „Je tohle na Unstu?“ Mrkl se na ni a pokrčil rameny. „Rozhodně to je na Shetlandech,“ řekl. Čekal jsem, že mi poví ještě něco. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505418
„Protože tam nejsou žádné domy,“ řekl. Dělníci se pomalu chystali domů. Soustruhy a vrtačky utichaly jeden po druhém, až tiše a znaveně stály, zahalené do pachu strojního oleje. Jack mrkl na hodiny a jeho pohled říkal, že bude muset vzít telefon a vysvětlit, proč on, dílenský mistr, přijde pozdě k večeři. Pustil jsem se ke dveřím, ale ještě jsem se otočil a zeptal jsem se: „Nevíte, jestli odjel za války do Francie?“ Zavrtěl hlavou. „Norové dělali tehdy různé věci a my o nich nevěděli. Měli tenkrát takové pořekadlo: Neptej se a nedostaneš lživou odpověď.“ Scalloway byl poměrně tichý už při mém příjezdu. Když jsem ho opouštěl, celá osada se ponořila do pátečního klidu. Rozsvícený nápis Royal Mail jako jediný svědčil o životě. Jak jsem mířil k severu, aut ubývalo. Kolem cesty jsem nejčastěji četl slovo označující obchody a provozy za „nejsevernější“. Když jsem dojel k „nejsevernějšímu fish & chips Velké Británie“ v Brae, vypnul jsem Brownsville Girl a vešel jsem dovnitř. Při jídle jsem si vzpomněl na svůj odjezd z našeho statku. Poprvé po sto padesáti letech bude opuštěný. Grubík seděl na schodech a nechtěl se nechat pohladit. Už pochopil, že odjedu. Vzadu v dílně stál starý dvoukolový vůz, ve kterém přijeli mí praprarodiče na Hirifjell, aby tu zúrodnili zem. Jak jsem se vzdaloval, budovy v zadním zrcátku se zmenšovaly. Zrcátko se na roštu otřáslo, pak jsem zavřel závoru a sjel na státní silnici. Připadal jsem si, jako bych ujížděl pryč od úkolu, který jsem dal sám sobě, ale teď, když jsem seděl v cizí zemi a jedl cizí jídlo, jako by se mé staré já vrátilo, a já se začal ptát sám sebe, jestli jsem nezapomněl závoru zamknout. Dokonale sytý s chutí slaných pomfritů v ústech, soudil bych, že z odrůdy Asterix, jsem vyměnil kazetu za Clash a jel jsem dál. Jen tak tak jsem chytil trajekt Bigga na ostrov Yell a rychle projel kolem „nejsevernější hospody Velké Británie“. Ostrov Unst mě vítal lehkým deštěm, ale žlutá rybářská bunda mě ochránila. Stál jsem na přídi trajektu Geira a škubání v ocelovém kýlu lodi mě unášelo vpřed, na liduprázdné místo uprostřed moře pod deštěm nasáklou oblohou. Stejně jako předcházející ostrov Yell byl beze stromů a holý, omletý slaným větrem. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505418
Otočil jsem se a podíval se na část paluby s auty. Na Unst mířila vesměs nákladní auta. Osobní zůstala na Yellu. Vedle mého commodora stály značky Bedford, Land Rover a Toyota HiLux. V hiluxu s vršemi na kraby seděli dva vousatí muži. Vytrvale se dívali mým směrem. Teď se šofér naklonil, aby slyšel, co říká jeho soused. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem uvedl něco do pohybu. Ještě několik minut a byli jsme na místě. Měl bych jít dolů k autu, ale zůstal jsem nahoře a díval se na člověka, co stál sám na nástupním můstku, na starce s holí. Vyjeli jsme na pevnou zem. Stařec si přisedl k řidiči otřískaného land roveru. Odsud bylo už bez výjimky všechno nejsevernější ve Velké Británii. Nejsevernější škola. Nejsevernější hotel. Nejsevernější autobusová zastávka. Došel jsem do nejsevernějšího obchodu, kde ještě svítily zářivky. Vybral jsem si něco k jídlu, pár plechovek piva, potěšily mě cizí etikety na zboží a to, že prodávají tvrdý alkohol. Tříčlenná rodina dokončovala velký nákup na víkend a já došel k pokladně ještě před nimi. U pokladny markoval zboží pihovatý muž v šedém pracovním plášti. Když byl asi v polovině nákupu, zeptal jsem se na Einara Hirifjella stejnými slovy jako na poště. Prodavač zareagoval divně. Zarazil se, když měl vyťukat cenu, úkosem se na mě podíval a zeptal se: „Není to ten nahoře na Norwicku?“ Pak jsem byl s divnou reakcí na řadě já. Peněženka mi upadla na zem, koktal jsem. „Norwick, kde to je?“ „Musíte po týhle silnici až nahoru,“ řekl a ukázal k severu. Rodina za mnou začala vykládat nákupní vozík. Dítě loudilo sladkosti. „Znáte Einara?“ řekl jsem a vzal si od něj drobné. „Nakupuje tady?“ Prodavač asi nerozuměl, na co se ptám. Zkusil jsem to znovu, ale nedořekl jsem to, vyšel jsem ven a v autě jsem studoval mapu. Žádné místo Norwick jsem nenašel. Že bych špatně rozuměl? Čekal jsem, až rodina vyjde ven, a vešel jsem znovu dovnitř s mapou v ruce. Prodavač už u pokladny nestál. Odešel do kanceláře s otevřenými dveřmi za mléčným pultem. Stál ke mně zády a telefonoval. 103
Ukázka elektronické knihy