Mladí a stateční. Němci jejich čluny rozstříleli, ale Norové se nedali. Opravili je v dílně a další noc je znovu spustili na vodu.“ „Moment,“ přerušil jsem ji. „Chcete říct, že používali dřevěné čluny?“ „Ano, říkala jsem, že to byly rybářské čluny.“ „A byly ze dřeva?“ „Ano.“ „A opravovali je tady?“ „Zrovna tady dole,“ řekla a ukázala na omšelou budovu u hráze. „Jack je znal všechny.“ Pohodila hlavou směrem k chlapovi v kombinéze. Mířil ke kolně, nesl dřevěnou bednu, jistě těžkou, protože jakmile ji odložil, jeho kroky se zrychlily. Šli jsme za ním dovnitř do dílny, do úderů dlát a hluku vrtaček, a Lise Robertsonové se povedlo Jacka přemluvit, aby nás přijal v těsné kanceláři. Během příští čtvrthodiny mi poskytl jedinou informaci. Zato byla velmi důležitá. Einar Hirifjell sem přijel v roce 1942 a stal se stavitelem člunů. „Tedy ze začátku je nestavěl,“ upřesnil Jack. „Ale naučil se to dobře a nezvykle rychle. Jestli jsem to dobře pochopil, tak předtím vyráběl nábytek. Dokázal ale zázraky. Dokázal spravit roztříštěný kýl nejrychleji ze všech. Vymýšleli geniální úkryty na zbraně. Jeden vypadal jako soudek na sledě, ale uvnitř byl protiletadlový kulomet, který bylo možné bleskurychle vztyčit. Ve třiačtyřicátém to ale museli vzdát. Němci tehdy nasadili víc letadel a potopili každý druhý člun. Přejezdy skončily. Obnovily se teprve, až když Američané dodali stíhače ponorek.“ Zavrtěl jsem hlavou. „A na ocelové lodi nemá truhlář práci,“ vysvětloval. „Aha,“ řekl jsem. „Kam se pak poděl?“ „Potloukal se kolem bez práce. Dělal drobné opravy. Výměnou za tabák vyráběl bedny na sítě. Po čase zmizel. Zřejmě vzal práci pro jednoho boháče na Unstu.“ „Na Unstu?“ Podrbal se ve strništi na bradě. „Na Unstu,“ opakoval. Vytáhl jsem fotografii, kterou pořídil dědeček. „Je tohle na Unstu?“ Mrkl se na ni a pokrčil rameny. „Rozhodně to je na Shetlandech,“ řekl. Čekal jsem, že mi poví ještě něco. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505418