K AM M I Z Í VA Š E P E N Í Z E
Například maminka měla kvůli koxartróze nařízeno jezdit na kole. Kolo je na tuto diagnózu skvělá věc. Šlo o to, že si měla vyšetřit každý den půlhodinu a díky kolu mohla pomoci svému tělu a hlavně kloubům. Víte, jak často jezdila? Možná jednou měsíčně. A nebylo to proto, že neměla kolo nebo čas. Nechtělo se jí.
Tatínek měl cukrovku. Dietu držel jenom tehdy, když měl jít na kontrolu. Chvíli mu to procházelo. Ale jenom nějakou dobu. Pak začal mít potíže s prstem, a i to zanedbal. Vždy bylo něco důležitějšího. A najednou nastal den, kdy už to jinak nešlo, a přišel o nohu.
Pak byli na obtíž sobě, a když to řeknu přímo a otevřeně, nám taky. Nevím, pro koho to bylo horší, zda pro nás, nebo pro ně. Zařekla jsem se, že nedopustím, abych zpustla. Nedopustím to, dokud to bude jen trochu v mých silách. Nechce se mi běhat, nechce se mi cvičit, ale obraz mých rodičů mě straší. Píšu o tom otevřeně, protože si myslím, že přemýšlení o otázkách zdraví a kondice může pomoci i někomu jinému.
Velice se mi líbí přístup a způsob, jak o sebe pečují v asijských zemích. Cvičit, hýbat se a zdravě se stravovat patří k tamní kultuře. Dožívají se vyššího věku a dožívají se ho v relativním zdraví a dobré hybnosti těla.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505249