„Koláčky.“ Beruška zamířila do peklíčka a Josef se za ní díval: „Jaký koláčky?“ Luisa pochopila, že tráva byla moc silná. „Je to dunivý, co? Moc CBD.“ „No… ale i smací, jen už to je pryč.“ Mezitím došli ke konzumu. Josef se rozhlédl, aby mohli přejít ulici, a na druhé straně spatřil postavu v kabátu, zarostlého chlapa s dlouhým vousem a se zmijovkou na hlavě. Chlap se na něj díval a Josef měl pocit, že ho odněkud zná. V hlavě mu jel program jako policejní identikit, který vyměňoval vlasy, vousy, čepice, brýle, a pak to secvaklo a jemu to došlo. Ten chlap vypadal jako Pavel. „Pájo…?“ Po ulici projel náklaďák s uhlím, a když se znovu odkryl výhled, chlap už tam nebyl. „Co je, tati? Už jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě dcera. „Nic,“ řekl spíš pro sebe, ale obrazu Pavla zde v městečku se nemohl zbavit. Hodně dunivý, pomyslel si a vstoupili do obchodu. Vevnitř to vypadalo jako v ekologickém krámku někde na Letné. Mouka, luštěniny, cukr — to vše čekalo v nádobách na zvážení, máslo se lesklo pod poklopem v nepravidelných hroudách, bezejmenné červené a oranžové limonády v neoznačených lahvích, lahvové pivo jen s korunkami označenými osmičkou, desítkou nebo dvanáctkou. Jen občas se vyskytl i výrobek se značkou a etiketou, jako třeba Odol, Thymolin nebo nějaká minerálka. Luisa se tu cítila jako doma. „Tady je to jako v Bezobalu, supr!“ „Kde?“ „Tam ti taky dávaj do nádob, je to šetrný k planetě. Co je tohle?“ ukázala na výrobek Severočeských tukových závodů Ústí nad Labem. „To je mejdlo s jelenem, to se furt vyrábí. Tos nikdy neslyšela?“ „Proč je tak velký?“ „To je na praní, víš? Úplně nejlepší věc, pořád vypere nejlíp. Kam se hrabe ariel.“ Zhulenecké rozšířené vědomí mu poslalo do mozku další
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505031