budou připadat bezbolestné a mohou si koupit další zboží. V dolní části formuláře máte seznam dokladů, které musí zákazník dodat, aby získal souhlas banky. Musíte zákazníkovi zdůrazňovat, že bude mít ty úžasné věci ihned doma a bude si je užívat jako boháč, jako nějaký manažer nebo ředitel. Čím méně budete mluvit o penězích, tím lépe. Prodáváme koneckonců sny, krásný život. Podíváte se do harmonogramu, zboží jim doručíme ještě ten den, nebo nejpozději nazítří. Obchod není nic složitého. Tak pojďte, uděláme si simulační cvičení: jsem dělník, chci televizi a vydělávám minimální mzdu v pařížském regionu. Do toho, Micheli, uzavři se mnou smlouvu.“ Nastoupil jsem o dva dny později. Byla středa. Oblékli jsme si světle modré vesty s firemní výšivkou. Venku čekala třicetimetrová fronta a od otevření v deset hodin až do osmé hodiny večerní to nebralo konce, dokonce ani v době oběda ne, museli jsme ho vynechat, dostali jsme sendviče, které jsme zhltli během práce. Na placení se čekalo hodinu, lidé si museli vzít lísteček a počkat na vyvolání. Zákazníci byli ve skutečnosti mnohem nervóznější než my, měli vítr jen z jediné věci, a sice že nesplní podmínky pro získání půjčky a jejich objednávka propadne. Přicházely celé rodiny, často to byl největší nákup jejich života, posadili se přede mě do oblouku, byli nesmírně slušní, až poslušní, připadal jsem si jako učitel v předválečných letech, bez řečí a bez otázek plnili mé pokyny, zaškrtávali políčka, která jsem jim ukázal, se zavřenýma očima podepsali smlouvu, prohlášení, žádost o půjčku a šeky. Jako malé děti. Otec měl pravdu. Velmi rychle jsem si zapamatoval značky, nebylo to nic těžkého, na každý výrobek připadaly tři, a ještě jednodušší to bylo s modely, ty byly vždycky dva podle velikosti. Černobílé televizory se dvěma kanály se prodávaly jako rohlíky, ledničky zrovna tak, pračky byly tak drahé, že si takovou pošetilost mohli dovolit jen vedoucí kanceláří a odborní poradci. Prodeje šly tak dobře, že jsme nastřádali čtyřiadvacetihodinové zpoždění v doručování zboží. Jelikož montáž a nastavení výrobků si žádaly práci specialisty, neměl otec jinou možnost než je za cenu zlata přetáhnout od konkurence. Na příští rok byly ohlášeny barevné televize
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505030
za astronomickou cenu deset tisíc franků, ale někteří si je rezervovali předem, aby je jistojistě měli, až se budou vysílat olympijské hry z Grenoblu. Nejnáročnější na tom všem nebylo intenzivně pracovat v hluku a ruchu, ale čelit zákazníkům, kteří neměli prostředky na to, aby si ta zařízení koupili, dokonce ani s dlouhodobým rozvrhem měsíčních splátek, protože měli buď nízký či nejistý příjem, nebo již spláceli dům či auto, případně obojí, a během příštích pěti let měli sotva na chleba. Spousta z nich to nakonec vzdala, zkusili štěstí jako v loterii a prohráli, ale pár zákazníků to nevzdávalo, začali být útoční, někteří se rozbrečeli, zoufale prosili, museli jsme je odehnat dřív, než to udělá banka, takoví odpadlíci tvořili asi čtvrtinu zákazníků, většinou to byli nezaměstnaní. To byla vzácná kategorie, proslýchalo se, že brzy vznikne státní instituce, která jim bude pomáhat, ale v celé zemi jich bylo jen málo, kdo hledal práci, tak ji okamžitě našel díky místním zprostředkovatelnám práce, takže když nám říkali, že si práci najdou, odpovídali jsme jim, ať se tu staví, až ji budou mít. V té době jsem se na Maubertově náměstí objevil jen zřídka, usmířili jsme se s Louise a nejčastěji jsem spal u ní. Jednou ráno mi otec řekl: „Micheli, musíme si promluvit.“ Ale byl tak zaneprázdněný, že jsme se znovu setkali tváří v tvář až za tři dny. Obchod se právě uzavřel, Marie dělala účty v patře. Měli jsme výpadek ve skladu s velkými televizory, otec se po telefonu celou hodinu dožadoval zboží u německého dodavatele a očekávalo se, že zítra dorazí. „S tímhle vydržíme tak den,“ řekl ustaraně a posadil se za můj stůl. Na chvíli se odmlčel, pak se nadechl a spustil: „Micheli, je mi to líto, ale máš ze všech obchodních poradců nejhorší výsledky. Odmítáš příliš mnoho zákazníků.“ „Odmítám ty, co nemají peníze, tati. Nemá smysl s nimi uzavírat smlouvu, když je banka nechce. To by byla ztráta času.“ „A jak to dělají tvoji kolegové? Nemusíš přece zapisovat všechny jejich předchozí půjčky a úvěry.“ „Když nemůžou splácet, budou mít problém s bankou.“ „Lidi si dokážou poradit, ušetří na něčem jiném, přitáhnou si opasky, panička si taky najde práci, nějak to vymyslí. Naším úkolem
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505030
je prodávat, toť vše, každý se může svobodně rozhodnout, jestli si chce užívat moderního pohodlí. A my musíme tuhle svobodu ctít.“ „Ti lidé si musejí brát půjčku na takovou základní věc, jako je dům nebo byt, ale nemusejí si hned kupovat televizi jenom proto, že se ti to hodí. Nalháváme jim, že s těmihle zbytečnostmi budou šťastní, ale oni je nepotřebují, kvůli měsíčním splátkám budou mít strašný život, nemůžu jim pomáhat, aby se zadlužili.“ „Jsi obchodní poradce, nebo sociální pracovník?“ Až do téhle otcovy připomínky, která mi vyrazila dech, si náš rozhovor vybavuji zcela přesně, pak jsem vybuchl a radši si ani nechci vzpomenout, jaké hrůzy jsem na něj vychrlil. Doutnalo to ve mně už roky, ale byl jsem příliš mladý, abych se otci postavil, v jeho světě založeném na výkonu, cílech a výsledcích jsem se vždycky cítil nesvůj, řekl jsem mu to pěkně od plic, musel jsem mu dát sežrat ten jeho průkopnický podnik, jeho úspěchy, neotřelé nápady, jak prodat všechno a cokoli. Vydali jsme se rozdílnými a neslučitelnými cestami. Byl to takový nejasný pocit, odmítání modernity, která se před námi rýsovala, o konzumní společnosti se tehdy ještě nemluvilo, ale už to nebude dlouho trvat, s radostí a potěšením jsme mířili k bláznivému hromadění věcí, ze supermarketů se stanou nové chrámy, kde se budou setkávat věrní vyznavači konzumního kréda. Otec pocházel z jiné doby, zažil válku, poháněla ho zuřivá potřeba žít lépe, byl hluboce přesvědčený, že koupit si televizi nebo pračku je rozhodný krok na cestě ke štěstí. Já to viděl přesně naopak: musíme těmhle pozlátkům odolávat, Francouzi jednoho dne hromadně povstanou, aby dali najevo odpor k té falešné kupecké společnosti, nicméně zatím jsme jen začali s vybalováním, to nejhorší nás teprve čeká. Prohráli jsme válku, rozpadli jsme se, změkli, sebrali nám kus mozku, ale chvilku jsme byli šťastní. Než se to porouchalo. Svlékl jsem si modrou vestu, zmuchlal ji a mrsknul jí po něm. Zachoval klid, nejspíš už takových pár zažil. Při odchodu z obchodu jsem teatrálně práskl dveřmi a byl jsem se sebou náramně spokojený. Vracel jsem se domů pěšky a právě během té cesty jsem si vybral svou
105 Ukázka elektronické knihy