Výpravy do divočiny (Ukázka, strana 99)

tři týdny v rádiovém spojení. Musela se jim rozbít vysílačka a neexistoval tedy způsob, jak jim dát o našem příletu vědět. Pokud bychom za nimi vyrazili bez předchozí domluvy, znamenalo by to, že zůstaneme trčet uprostřed neobydleného pralesa bez průvodců, nosičů a jakéhokoliv dopravního prostředku.

V hlavách se nám však začínal rodit alternativní plán. Ředitel jedné důlní společnosti nám vzkázal, že okolí jednoho z jeho průzkumných táborů uprostřed pralesa v Arakace v severní části země je obzvláště bohaté na zvířata, a že v samotném táboře mají několik ochočených tvorů, které by nám byli ochotni věnovat.

Podívali jsme se do mapy a zjistili, že Arakaka se nachází u pramene řeky Barima, jež zhruba kopíruje severní hranici Guyany, a poté se stáčí na severozápad a vlévá se do delty Orinoka. Mapa nám prozradila dvě další důležité věci. Malý červený symbol letadla vytištěný vedle nápisu „Everard“ přibližně osmdesát kilometrů po proudu řeky Arakaka naznačoval, že je to místo dosažitelné přinejmenším hydroplánem. A shluk červených koleček podél jižního břehu Barimy napovídal, že se tam nachází mnoho malých zlatých dolů. Z toho jsme usoudili, že se po řece musí plavit poměrně značné množství lodí a tím pádem máme velkou šanci, že se nám podaří sehnat nějakou, která by nás odvezla od hory Everard do Arakaky.

Pátrali jsme dál. V letecké společnosti jsme se dozvěděli, že v následujících dvou týdnech je možné si pronajmout hydroplán pouze na druhý den, a v přístavu nám řekli, že za dvanáct dní se bude z Morawhanny, malé osady poblíž ústí Barimy, vracet osobní loď. Pokud jsme měli odjet, muselo to být hned nazítří.

Bohužel jsme neměli možnost dát vědět řediteli důlní společnosti, neboť svou kancelář v Georgetownu mohl kontaktovat pouze radiotelefonem, a zatímco on se s kanceláří spojit mohl, kancelář jemu zavolat nemohla. Nechali jsme proto vzkaz, který mu zaměstnanci měli vyřídit, až bude příště volat. Stálo v něm, že do 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505028

Arakaky dorazíme za tři až čtyři dny. Zamluvili jsme si zpáteční cestu na parníku Tarpon a na cestu tam si pronajali hydroplán.

Druhý den jsme už byli ve vzduchu, na cestě k hoře Everard, a uvažovali, zda nás naše poněkud uspěchané a improvizované přípravy dostanou do Arakaky a v rozumném čase zase zpět do Georgetownu. Po hodinovém letu na nás pilot zavolal přes rameno. „Tohle,“ snažil se překřičet motor, „je to nejvyšší, čemu tady říkají ‚hora‘!“ a ukazoval dolů na malý hrbolek zvedající se na rovné přímořské pláni nějakých patnáct metrů nad koruny stromů. Přímo pod ním tekla Barima a na úpatí se tísnil hlouček domků, prvních, které jsme po více než sto kilometrech viděli.

Pilot začal prudce klesat a chystal se přistát na řece. „Doufám, že tam dole někdo je,“ hulákal, „protože jestli ne, nebude mít kdo ukotvit letadlo a nebude tam ani žádná kánoe, která by vás dostala na břeh, takže budeme muset prostě znovu vzlétnout a vrátit se zpátky.“ „To nám říká v pravý čas,“ ucedil Charles.

Letadlo se při dosednutí na hladinu řeky roztřáslo a přes šplíchance vody dopadající na okna jsme s úlevou spatřili, že na mole postává skupinka mužů. Přinejmenším budeme moci vystoupit.

Pilot vypnul motory a zavolal na muže, aby přivezli kánoe. Přeložili jsme do nich vybavení a pádlovali k molu. Letadlo s řevem vzlétlo, náklonem křídel nám popřálo hodně zdaru a zmizelo.

Osadu u hory Everard tvořilo šest chatrčí seskupených kolem pily a mola. Ve skluzu opodál ležela hromada obřích zabahněných kmenů, které byly pokáceny o kus dál proti proudu a poslány po vodě na pilu. Molo pokrývaly hromádky voňavých, lososově zbarvených pilin. Nezdálo se, že by předáka pily indického původu náš nečekaný příchod z nebe nějak překvapil.

Choval se k nám s nenucenou slušností a odvedl nás do prázdné chatrče, kde jsme mohli přespat. Poděkovali jsme mu a zeptali 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505028

se, jestli neví o nějaké lodi, která by se ráno chystala plout proti proudu k Arakace. Sundal si kšiltovku a poškrábal se ve vlasech. „Ne,“ odpověděl, „myslím, že ne. Jediná loď tady je Berlin Grand.“ Ukázal na veliké dřevěné plavidlo s jedním stěžněm, které kotvilo se svinutými plachtami u mola. „Zítra odplouvá se dřevem do Georgetownu. Ale během dvou tří dnů možná něco popluje.“ Usadili jsme se v chatrči a připravili se na dlouhý pobyt. Po večeři jsme za soumraku zamířili k řece. Když jsme přišli k Berlin Grand, pozdravil nás kapitán, mohutný starší Afričan v košili špinavé od oleje a kalhotách, který ležel na palubě a zády se opíral o stěžeň. Na jeho pozvání jsme vstoupili na loď a seznámili se se třemi členy posádky původem z Karibiku, kteří mu dělali společnost a užívali si chladný večer. Připojili jsme se k nim a vysvětlili, co děláme na Barimě. Oni nám na oplátku vyprávěli o tom, jak se plaví s nařezanými prkny do Georgetownu a zpátky vozí zásoby pro pilu.

Nemluvili guyanským pidžinem, ale bohatým karibským dialektem, který s chutí vybírá a perfektně umísťuje méně běžná slova, jež úžasně oživují karibskou konverzaci. Když jsme se vrátili z výpravy do Sierry Leone, přivezl jsem do hudební knihovny rádia BBC, která schraňuje lidovou hudbu z celého světa, spoustu nahrávek bubnování a zpívání. Napadlo mě, že mám možná příležitost zaznamenat některou ze zajímavých karibských písní. „Znáte hodně starých námořnických písní?“ zeptal jsem se. „Námořnických odrhovaček? Jistě, spoustu,“ ujistil mě kapitán. „Mé pěvecké jméno je Lord Lucifer. To je ďábel. Dostal jsem ho proto, že když do mě vstoupí ten správný duch, stanu se sám sobě nepřítelem – pekelníkem. A první důstojník zná ještě víc písniček než já, protože kráčí divočinou déle než já. Jmenuje se Velký Fešák. Chcete si pár odrhovaček poslechnout?“ 105 Ukázka elektronické knihy