pokud skutečně myslíme „ne“. To znamená ujasnit si, co chceme či nechceme, a umět to jasně vyjádřit. Vycházejme z toho, že je naším nezadatelným právem odmítnout něco, co nechci. Je však třeba přitom respektovat právo druhého požádat nás o pomoc, laskavost, službu apod. Tedy zvolit takový způsob promluvy, abychom dokázali formulovat negativní stanovisko s respektem k osobnosti a právům druhého, tj. aniž bychom se ho dotkli, urazili apod. Uplatňujeme tak svá nejdůležitější práva: Právo posuzovat své vlastní chování, myšlenky a emoce a být za ně a jejich důsledky sám odpovědný Náš život a naše úspěšnost záleží jen na nás. Za svá rozhodnutí a jejich oprávněnost jsme odpovědní především sami sobě, nicméně měli bychom být schopni si své rozhodnutí obhájit a nést za ně odpovědnost. Toto naše právo nelze devalvovat tvrzením, že jsme jednali v zájmu někoho druhého. Všechna další práva jsou vlastně různými variantami tohoto základního práva a usnadňují nám orientaci v nejrůznějších životních situacích. Právo dělat chyby a být za ně odpovědný Je reakcí na dogma, že se „nesmíme dopouštět chyb“. Chyby jsou přirozenou součástí našeho osobnostního rozvoje. Pokud k chybě dojde, neměli bychom se cítit provinile, submisivně, či dokonce méněcenně. Dopustíme-li se chyby, nenechme se paralyzovat pocitem viny či sníženého sebehodnocení – aktivně hledejme způsob, jak se z chyby poučit, analyzovat, v čem a proč jsme se zmýlili, chybu přiznat sobě i druhým a usilovat o pozitivní změnu. Právo dělat nelogická rozhodnutí ve vazbě na právo nenabízet žádné výmluvy či omluvy ospravedlňující naše chování Na první pohled může znít iracionálně. Ovšem uvědomme si, že v řadě případů nevystačíme s formální logikou. Nechceme-li či nedovedeme-li určité projevy svého chování či jednání vysvětlit, je poctivější se neomlouvat než riskovat důvěryhodnost kvůli laciné výmluvě. Právo změnit svůj názor Atakuje další dogma, tj. že „změna názoru je projevem charakterové vady“. Důvodem ke změně názoru mohou být v proměnlivém prostředí nové poznatky, okolnosti i naše mýlka. Ochota přiznat změnu názoru je projevem osobní odvahy, na rozdíl od neobhajitelného setrvávání na překonaných myšlenkových stereotypech.
——— 98 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505022
Právo být nezávislý na dobré vůli ostatních Ne každý dokáže toto právo uplatnit. Zejména submisivní jedinci na ně často rezignují. Jejich sebedůvěra závisí na tom, co si o nich myslí druzí. Proto se jim snaží za každou cenu zavděčit, vyhovět, být v týmu či skupině pozitivně přijímáni. Plné uplatnění tohoto práva vyžaduje autonomní osobnost, vyznačující se sebedůvěrou a stabilní hodnotovou orientací.
Sociální procesy a způsobilosti
Právo posoudit, zda a nakolik jsem odpovědný za řešení problémů ostatních lidí Navazuje na klíčové, prvně zmiňované právo – právo na rozhodnutí, jež se týká uspokojení přání či potřeb druhých lidí, kteří se na nás obracejí, a odpovědnost za něj. Je na nás, kdy, v jaké situaci a komu se rozhodneme v daném případě pomoci.
Právo říci „ne, nevím, neznám, je mi to jedno“ Poskytuje nám volnost nevyjadřovat se k problémům, v nichž se nevyznáme, které nás nezajímají nebo k nimž nemáme žádný vztah. Na rozdíl od „chytráků“, kteří se stylizují do role všeználků, uplatňujme své „právo na neznalost“ či neochotu se určitými problémy zabývat. Vyhneme se tak spekulativním či manipulativním otázkám typu „Co by se stalo, kdyby…“. Právo říci „já ti nerozumím“ Mívá mnohem diskrétnější podobu uplatňování. Úzce souvisí s naší empatií, vstřícností a pochopením blízkých osob, zejména v situacích potřeb, přání, aspirací: nejsou-li vyřčeny, zůstávají nepochopeny, nesplněny, nenaplněny. Právo „nerozumět“ tomu, co nebylo explicitně vyjádřeno, je naším nezadatelným právem. Jeho uplatnění však vyžaduje empatii vůči osobě (zejména blízké osobě) a respektování aktuální situace. Uvedené komentáře k našim základním asertivním právům nám vždy neříkají, jak bychom se měli v konkrétní situaci zachovat. Poukazují na to, co v dané situaci můžeme udělat, aniž bychom se měli cítit provinile. Jde pouze o nabídku, správné řešení je vždy individuální, jedinečné, odpovídající naší konkrétní situaci. Nejsme ovšem vševědoucí, zejména v nejednoznačných situacích se vyplatí své názory, postoje, chování a jednání probrat s někým, kdo situaci zná a komu důvěřujeme.
4.5.2 Jak poskytovat a přijímat kritiku Podívejme se nejprve, jak kritiku přijímat a jak reagovat (s využitím interních nepublikovaných textů – archiv autora). Jsme-li kritizováni, zpravidla na kritiku reagujeme neuváženě: rychleji mluvíme, než myslíme. Reagujeme prudce, útočně, nebo naopak
————————————————— 99 ———
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505022
„obranářsky“, tedy v obou případech neadekvátně. I když neexistuje univerzální a pro všechny situace platný postup, lze využít následujících rad: 1. Posuďte charakter kritiky dříve, než zareagujete: ●● Byla oprávněná, či neoprávněná? ●● Byla konstruktivní (pozitivně orientovaná), nebo spíše negativní? ●● Byla to skutečně kritika, nebo spíše destruktivní a útočný výpad proti vaší osobě, plný emocí? 2. Reakci přizpůsobte situaci: ●● Na oprávněnou, dobře míněnou a konstruktivní kritiku, která obsahuje i radu, jak příště jednat lépe, reagujte poděkováním, vyjádřením, jak příště chcete postupovat lépe. Namístě může být i případná omluva, zejména pokud vaše jednání způsobilo kritizujícímu problémy. ●● Na neoprávněnou a negativní kritiku reagujte empaticky: „Neuvědomil jsem si, že by se to dalo chápat takhle.“, „Když to říkáš, zřejmě na tom něco bude…“ I když s kritikou nesouhlasíte a kritik vám ani nenabízí žádné řešení, zkoumejte jeho názor, ptejte se na příčiny, souvislosti, požádejte o radu, jak na to. ●● Na zlomyslné útoky reagujte odmítavě, ale klidně, např. na útok formulovaný jako: „Vám je to jedno“, odpovězte: „To není pravda. Seznámil jsem se s podkladovými materiály a nemám žádné pochybnosti…“
Příklad kritizování druhého a přijímání kritiky Štefan: „Chodíš pozdě a ještě ke všemu ses na jednání pořádně nepřipravil. Víš, jak mi bylo? To chceš, abychom kvůli tvé lehkomyslnosti přišli o klíčového klienta?“ Petr: „Promiň, zaspal jsem, počítal jsem, že se připravím brzo ráno. Příště si zajistím buzení. Když si představím, jak ti asi muselo na jednání být, tak mě to moc mrzí. Věř mi, že už se mi nic podobného nepřihodí. Mohu tu trapnou situaci nějak napravit?“
Metoda otevřených dveří
Je symbolickým vyjádřením situace, kdy se kritik rozběhne, aby silou vyrazil zamčené dveře. Když k nim přiběhne, proletí jimi, neboť jsou proti jeho očekávání otevřené. V emočně vypjaté situaci se tak někdy iracionálně snažíme „vloupat do otevřených dveří“ – ty povolí a je šance, že se napjatá atmosféra uvolní a dojde k žádoucímu snížení napětí. Příklady reakcí ve smyslu metody otevřených dveří „Proč jste nepřijeli dříve?“ „Máte pravdu, mohli jsme přijet dříve.“
——— 100 ————————————————— Ukázka elektronické knihy