MAISEY YATESOVÁ
mně vyvolal pocit viny a tak mě přiměl, abych ho vzal přece jen na milost a úplně ho nezavrhl. Místo abych cítil smutek, zuřil jsem. Tenhle kousek se mu opravdu povedl. Škoda, že jsem si s ním nestihl promluvit. Takhle zemřel s pocitem, že nade mnou zvítězil. A nikdy se nedozví, že ve skutečnosti prohrál. Můj otec si rozhodně nevzal život ze zoufalství. Pocit zoufalství mu byl vždycky naprosto cizí. Šlo mu o jediné. O pomstu… Vzpomněl jsem si, jak mě jako dítě zavíral do bedny. Prý takhle trénují vojáci. A panovník Pelionu musí být stejně silný a stejně odolný jako ti, kteří Pelion chrání se zbraní v ruce. Protože při útoku zvenčí či zevnitř by byl právě on první na mušce… Musel jsem proto přetrpět několik hodin zavřený v bedně, kde jsem se nemohl ani postavit, ani pořádně nadechnout. Přesně takhle jsem se teď cítil ve své kanceláři. Neschopný jakéhokoli pohybu a lapající po dechu… Musím okamžitě ven. Pryč z kanceláře, kde jsem si najednou připadal jako v temné a neustále se zmenšující kobce, přestože měla téměř všechny stěny prosklené. Pocity bezmoci, slabosti a nedokonalosti byly i mně cizí. Přesněji řečeno zapovězené mi otcem už od dětství. Za to, co ze mě udělal, jsem ho nenáviděl už za jeho života. Teď, když zemřel, začínám ho paradoxně nenávidět ještě víc… Seběhl jsem po schodech dolů, abych se z temnot, jež se ve mně za léta, strávená v ponurém královském paláci, nahromadily, vymanil. Aby mě úplně nepohltily. Zároveň musím zamezit tomu, aby unikly ven a ohrozily okolí… 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504900