MAISEY YATESOVÁ
mně vyvolal pocit viny a tak mě přiměl, abych ho vzal přece jen na milost a úplně ho nezavrhl. Místo abych cítil smutek, zuřil jsem. Tenhle kousek se mu opravdu povedl. Škoda, že jsem si s ním nestihl promluvit. Takhle zemřel s pocitem, že nade mnou zvítězil. A nikdy se nedozví, že ve skutečnosti prohrál. Můj otec si rozhodně nevzal život ze zoufalství. Pocit zoufalství mu byl vždycky naprosto cizí. Šlo mu o jediné. O pomstu… Vzpomněl jsem si, jak mě jako dítě zavíral do bedny. Prý takhle trénují vojáci. A panovník Pelionu musí být stejně silný a stejně odolný jako ti, kteří Pelion chrání se zbraní v ruce. Protože při útoku zvenčí či zevnitř by byl právě on první na mušce… Musel jsem proto přetrpět několik hodin zavřený v bedně, kde jsem se nemohl ani postavit, ani pořádně nadechnout. Přesně takhle jsem se teď cítil ve své kanceláři. Neschopný jakéhokoli pohybu a lapající po dechu… Musím okamžitě ven. Pryč z kanceláře, kde jsem si najednou připadal jako v temné a neustále se zmenšující kobce, přestože měla téměř všechny stěny prosklené. Pocity bezmoci, slabosti a nedokonalosti byly i mně cizí. Přesněji řečeno zapovězené mi otcem už od dětství. Za to, co ze mě udělal, jsem ho nenáviděl už za jeho života. Teď, když zemřel, začínám ho paradoxně nenávidět ještě víc… Seběhl jsem po schodech dolů, abych se z temnot, jež se ve mně za léta, strávená v ponurém královském paláci, nahromadily, vymanil. Aby mě úplně nepohltily. Zároveň musím zamezit tomu, aby unikly ven a ohrozily okolí… 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504900
HŘÍŠNICE Z NOVÉ ANGLIE
Vzedmul se ve mně uragán, hrozící smést všechno, co mu bude stát v cestě. Na tomhle liduprázdném ostrově ode mě nebezpečí naštěstí nikomu nehrozí. Tedy téměř nikomu. Protože jsem tu jen já a… ona. Věděl jsem, že pokud na ni v tu chvíli někde narazím, schytá to. Zničím ji. Vyběhl jsem z domu a úzkou pěšinou spěchal dolů na pláž. Byla tam. Našel jsem ji, protože jsem ji najít chtěl. Protože dál už tu spalující touhu v sobě dusit nehodlám. Proč jsem vůbec na ten její návrh přistoupil? Copak nejsem král? Copak nejsme manželé? Zvedla ke mně svůj pohled vyděšené laně. „Stalo se něco?“ „Ano. Naše hra skončila. Jsi moje žena. Chci tě.“ Aniž stačila jakkoli reagovat, objal jsem ji a přitáhl k sobě. „Jsi moje a chci tě už celých osm let. Od okamžiku, kdy jsem tě poprvé uviděl na pláži. Všechny ženy, které jsem měl poté, byly jen slabá náhražka. Ty sis mě omotala kolem prstu. Vzbudila jsi ve mně touhu, jakou jsem do té doby nikdy nezažil. Protože všechno, čeho se mi zachtělo, jsem vždycky okamžitě dostal. Jen tebe ne. Tys ode mě utekla. Ale ode mě se neutíká…“ Zvedla ruku a konečky prstů se dotkla mých rtů. „Já vím. Vždyť tě znám…“ „Ne, neznáš mě. Nikdo mě nezná…“ „Já ano. Poznala jsem tě hned ten první den. Možná jsem o tobě nezjistila všechno, ale to podstatné ano. Snažíš se to skrývat před ostatními i sám před sebou, ale je to tam…“ „A proto jsi přede mnou utekla?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504900
MAISEY YATESOVÁ
„Ne. Poprvé jsem od tebe utekla, protože jsem věděla, že touha rozeběhnout se k tobě a schoulit se ti v náruči je… špatná. A že pokušení musím za každou cenu odolat. Tohle mi odmalička vštěpovali. Odolávala jsem mu hodně dlouho. Pokaždé, když jsme se setkali. A nebylo to proto, abych se zavděčila otci. Ani proto, abych spasila svou duši… Teď jsem ale součástí tvého světa. Patřím ti…“ „A já tě chci… Potřebuju tě…“ Musel jsem se hodně přemáhat, abych to přiznal. Nechtěl jsem, aby věděla, jaká muka mi její odmítání jakéhokoli tělesného kontaktu mezi námi dvěma způsobuje. Moje hrdost byla zničehonic tatam. Otec zemřel a já jsem si poprvé v životě nevěděl rady. Rozeběhl jsem se za ní. Instinktivně. Netušil jsem, jak mě přijme. Jestli se bude dál zdráhat, nebo si bude chtít nejdřív promluvit. Odpovědi jsem se dočkal vzápětí. Stoupla si na špičky a políbila mě. Marissa Vypadal zdrceně a já věděla, že jakmile se ho dotknu, stáhne mě do té temné propasti s sebou. A mně už nebude pomoci. Jenže přesně po tomhle jsem přece vždycky prahla! Zjistit, jaký je doopravdy. Jaký je uvnitř. Toužila jsem odhalit tvář, kterou přede mnou a před celým světem úspěšně skrývá. Navenek působil jako bezstarostný floutek. Naše zdánlivě nezávazné povídání o všem a o ničem na medlandské pláži mi o něm něco málo prozradilo. Ale celou pravdu jsem pořád neznala. 100 Ukázka elektronické knihy