98
SERENA BURDICKOVÁ
ně. „Něco vymyslíme. Ze všeho nejdřív ji musíte najít. Pak něco naplánujeme.“ Miguel zvedne ze stolu paruku a řekne: „Pojďte, zavolám vám taxi.“ Půlhodinovou jízdu do La Condesy trávím tím, že si na hlavě přidržuju paruku, aby mi neodletěla otevřenými okny. Když konečně zpomalíme v ulici lemované stromy, složím ruce do klína a dívám se, jestli někde nezahlédnu Chu Chua. Ne že bych si byť jenom na okamžik představovala, že tě tvůj otec bude vodit do školy. Jen nevím, koho jiného hledat. Jeho rodiče zemřeli už před pár lety a jediná sestra žije v New Yorku. Vím, že má další dvě děti a žije se svou v pořadí třetí manželkou, ale neviděla jsem žádné jejich fotografie. Taxi pomalu projíždí kolem elegantních budov s jasně modrými, oranžovými a červenými fasádami, které vypadají jako tropičtí ptáci sedící na drátě. Ve vzduchu se vznáší zemitá vůně z travních pruhů lemujících chodníky. Napadá mě, že tu s Chu Chuovou rodinou můžeš být šťastná, a na chvíli se zamyslím, jak by asi vypadal tvůj život, kdybych tu zůstala, nechala ti otce a dala ti sourozence a ty jsi žila v krásném domě v elegantní čtvrti. „Tady,“ vykřiknu a zezadu poklepu na řidičovo sedadlo. „To je ono. Zastavte.“ Chu Chuův dům je jeden z mála, který nemá barevnou fasádu. Je kamenný. Pod vysokými okny prvního patra a jejich tepanými balkony roste řada casahuates, stromových svlačců, které brání chodcům nahlížet do přízemních oken. Jejich větve jsou hustě obrostlé bílými květy podobnými obráceným svatebním šatům. Dům vypadá naprosto stejně, jak si ho pamatuju, až se začínám pod parukou potit a brýle mi sjíždí po nose dolů. Posunu si je nahoru a pátrám v oknech v prvním patře po nějaké známce života. Zatřepotá se záclona a já rychle nařídím řidiči, aby zapar-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504815