98
SERENA BURDICKOVÁ
ně. „Něco vymyslíme. Ze všeho nejdřív ji musíte najít. Pak něco naplánujeme.“ Miguel zvedne ze stolu paruku a řekne: „Pojďte, zavolám vám taxi.“ Půlhodinovou jízdu do La Condesy trávím tím, že si na hlavě přidržuju paruku, aby mi neodletěla otevřenými okny. Když konečně zpomalíme v ulici lemované stromy, složím ruce do klína a dívám se, jestli někde nezahlédnu Chu Chua. Ne že bych si byť jenom na okamžik představovala, že tě tvůj otec bude vodit do školy. Jen nevím, koho jiného hledat. Jeho rodiče zemřeli už před pár lety a jediná sestra žije v New Yorku. Vím, že má další dvě děti a žije se svou v pořadí třetí manželkou, ale neviděla jsem žádné jejich fotografie. Taxi pomalu projíždí kolem elegantních budov s jasně modrými, oranžovými a červenými fasádami, které vypadají jako tropičtí ptáci sedící na drátě. Ve vzduchu se vznáší zemitá vůně z travních pruhů lemujících chodníky. Napadá mě, že tu s Chu Chuovou rodinou můžeš být šťastná, a na chvíli se zamyslím, jak by asi vypadal tvůj život, kdybych tu zůstala, nechala ti otce a dala ti sourozence a ty jsi žila v krásném domě v elegantní čtvrti. „Tady,“ vykřiknu a zezadu poklepu na řidičovo sedadlo. „To je ono. Zastavte.“ Chu Chuův dům je jeden z mála, který nemá barevnou fasádu. Je kamenný. Pod vysokými okny prvního patra a jejich tepanými balkony roste řada casahuates, stromových svlačců, které brání chodcům nahlížet do přízemních oken. Jejich větve jsou hustě obrostlé bílými květy podobnými obráceným svatebním šatům. Dům vypadá naprosto stejně, jak si ho pamatuju, až se začínám pod parukou potit a brýle mi sjíždí po nose dolů. Posunu si je nahoru a pátrám v oknech v prvním patře po nějaké známce života. Zatřepotá se záclona a já rychle nařídím řidiči, aby zapar-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504815
NAJDEŠ MĚ V HAVANĚ
99
koval na konci ulice. Beze slova poslechne. Tenhle řidič se o mě na rozdíl od toho včerejšího nezajímá. Když ho poprosím, jestli můžeme chvíli počkat, přikývne, vytáhne noviny a rozprostře si je na volantu. Čím déle čekáme, tím větší horko mi je a tím jsem netrpělivější. Nakonec si sundám šál a nakonec i punčochy a boty. Lýtka mě svědí. A pak najednou vzhlédnu a spatřím tě. Máš tmavé vlasy učesané na pěšinku, pevně sevřené rty a soustředěný pohled, který způsobí, že mi celým tělem projede ostrá bolest. Aspoň mi zabrání, abych rovnou vyskočila z auta a sevřela tě v náručí. Zůstanu sedět, přitisknu se k sedadlu a loket opřu o kliku u dveří, abys mi neviděla do obličeje, když procházíš kolem v doprovodu hrozivě vyhlížející ženy. Má impozantní tělo a skoro žádný krk. Ramena má široká a nahrbená, ale visí jí z nich paže tenké jako hůlčičky. V duchu se podivím, že někdo tak mohutný má tak hubené ruce, a uvažuju, a jestli bych se s ní o tebe dokázala poprat, kdybych musela. Vypadáš vedle ní malá a máš na sobě oblečení absurdní pro děvče tvého věku: naškrobené bílé šaty s páskem a širokou kolovou sukní, která se ti od pasu dolů rozevírá jako balon. Na nohou máš bílé ponožky a boty s páskem, které mi připomínají střevíčky, jaké mi mamá koupila na první veřejné vystoupení v Havaně. Zajímalo by mě, jestli tě taky tlačí, jako tenkrát ty moje tlačily mě. Zahneš za roh, zmizíš mi z očí a mně poklesne srdce. „Jeďte!“ Uhodím pěstí do dveří, jako by nás to mohlo posunout kupředu. „Por favor, jeďte za těmi dvěma, ale pomalu a držte se od nich dál.“ Řidič opatrně složí noviny, položí je na sedadlo spolujezdce a pak se hlemýždím tempem odlepí od chodníku. Nedýchám, dokud tě zase nemám na dohled. Jsi ke mně zády, takže ti nevidím do obličeje. Tváříš se šťastně? Tvoje záda vypadají unaveně, jedno rameno se prohýbá pod tí-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504815
100
SERENA BURDICKOVÁ
hou kožené tašky, která ti neustále klouže dolů. Strachuju se, že ta tvoje hromotlucká gardedáma uslyší tichý chod našeho vozu a ohlédne se. Díkybohu se to nestane, takže vás sledujeme další ulicí, dokud nezmizíš za kovovými vraty školy v davu školaček v úplně stejných bílých zástěrových šatech. Dívám se za tebou a přemýšlím, jak se dostat dovnitř. Pomalu míjíme tu hřmotnou ženu, která tam postává s rukama založenýma za zády a dívá se, jak vcházíš na školní dvorek. Kdo to je? Chůva? V žádném případě to není Chu Chuova nová žena. Vtom se žena otočí a na jeden hrozný zlomek vteřiny se naše pohledy střetnou.
Ukázka elektronické knihy