za tuhle útočnou ženštinu. Nebo takhle smutní pro všechny gladiátory? „Jak asi, přemejšlej trochu!“ odsekla jízlivě. „Hele, už teď seš slabej jako moucha a až zeslábneš ještě víc, Corvus tě stejně zlomí. Jako každýho. Vážně si myslíš, že někdo z nás stál vo to, nechat se zabít pro radost Římanů? Pár bláznů se sice upsalo lanistovi dobrovolně, ale většina rozhodně ne. Jenomže jednou jsme tady, tak se musíme snažit přežít. Když budu mít štěstí, vrátím se domů a ty třeba taky.“ „Jak bys to chtěla udělat?“ ozval se posměšně Arn. „S útěkem jsem to už zkoušel a nevyšlo to.“ „Hele, na útěk rychle zapomeň! Z tohohle ludu existujou jenom dvě cesty – buď tě odnesou nohama napřed, nebo odejdeš jako svobodnej člověk.“ Arn cítil, jak se mu skleslé srdce rozbušilo nadějí. Něco podobného už přece slyšel od lanisty. „Chceš říct, že můžu získat svobodu? Jak?“ „Hele, není to tak jednoduchý. Musel bys mockrát zvítězit v aréně a bejt tak dobrej, že si získáš přízeň publika. Pak teprve máš naději, že si lidi na pořadateli her vynutěj tvoji svobodu.“ „Ty vážně věříš, že je něco takovýho možný?“ „Hele, některejm už se to povedlo. Třeba zrovna starej Corvus – tvůj trenér, je jedním z nich.“ „A proč je teda pořád tady?“ Zasmála se. Hrdelně a trochu ochraptěle. Vlastně to ani neznělo moc vesele. „Nemohl vydržet bez zvonění mečů a taky asi nechtěl venku živořit jako vysmívanej mrzák. Do arény už kvůli tý zmršený
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504813
noze zpátky nemohl', tak ho Pertinax zaměstnal jako trenéra. Má tady v patře pěknej byt, a ještě je za svoje služby dobře placenej.“ „Hlupák! Jak se sem mohl dobrovolně vrátit?!“ nechápal Arn. „Ne na všechny tam venku někdo čeká. Pro Corva se stala rodinou tahle škola.“ „To je pěkná kravina!“ „Hele, mladej, přeber si to, jak chceš! Každopádně se koukej rychle srovnat, nebo tě Pertinax prodá do dolů. Tu vražednou dřinu bys tam dlouho nepřežil. A věř mi, že bys nebyl první ani poslední hrdina, kterej tak neslavně skončil!“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504813
DEVÁTÁ KAPITOLA Marcus se ploužil na lidská jatka a snažil se při každém kroku nesykat bolestí. Rozšvihaná záda ho bolela jako čert. Šel se svým otcem do nenáviděného amfiteátru. Do místa, ve kterém už za chvíli budou krvácet a umírat gladiátoři. A nejen oni. Před urozenou dvojicí kráčeli otroci a razili jim cestu početným davem, který mířil spolu s nimi do jihovýchodního cípu Pompejí. Z různých bran se k proudu lidí připojovali návštěvníci z Nucerie, Noli a Stabiií, což byla nejblíže se nacházející města. Všichni si chtěli užít zábavu a vidět kruté představení. Pompejský amfiteátr patřil k nejstarším v celé římské říši. Oválnou stavbu lemovala řada vzrostlých platanů, které za horkých letních dní nabízely vítaný stín. V obvodové zdi byl nepřetržitý sled slepých oblouků. Sice nevedly nikam, ale zato si v nich našli své místo hlasitě pokřikující kupčíci. Někteří si tam rozložili stánky s pochoutkami rychlého občerstvení, nad jejichž lákavými vůněmi se kolemjdoucím sbíhaly sliny. Nejžádanějším zbožím však byly figurky gladiátorů a další předměty s jejich postavičkami. Kromě kupčíků se kolem amfiteátru, a hlavně v jeho podloubích procházeli vyzývavě houpavým krokem spoře oděné ženy a sliční mladíci. Házeli po mužích očkem i strojenými úsměvy a nabízeli jim svá více či méně vnadná těla. Byli na lovu. Doba gladiátorských her patřila pro jejich řemeslo k nejvýnosnějším. Krom toho o Floráliích
100 Ukázka elektronické knihy