umělkyň, které vystavují v galerii –, časem si však všimla toho, že reakcí na tuto větu bývá zdvořilé mlčení, a pak i toho, že si ji lidé mnohdy opravdu nepamatují. (Nápad na duchařskou historku: žena zestárne, zabloudí mimo proud času a uvědomí si, že se vlastně stala neviditelnou.) „Viděli jsme se v galerii u Lucase,“ pronesl tiše, „té noci sněžilo.“ Té noci sněžilo, vzpomněla si Olivia a k jejímu překvapení se jí oči zalily slzami. Když Lucas zemřel, neplakala. Byla z toho sice trošku smutná, samozřejmě, není přece žádná zrůda, ale tou dobou byla úplně mimo a vlastně se až tak moc neznali. Po všech těch desetiletích ji však přemohl smutek: v New Yorku tak jiném, že by to klidně mohlo být i cizí město, vstoupila do mrazivé noci a do záře galerie. Namísto sluje prostoupené přízemní žárlivostí a mrzkým opovržením ji vzpomínka zanesla do paláce zalitého světlem a překypujícího uměním – učiněné dokonalosti ve všech smyslech toho slova –, v níž zdi hrály všemi barvami zásluhou obrazů, z nichž doslova tryskalo mládí a genialita jejich tvůrců, a kde Lucas – tak mladý, tak talentovaný, avšak předurčený k strašnému osudu – s malým Jonathanem, jemuž mohlo být tak dvanáct, čekali jen na její příchod. „Máte výbornou paměť,“ řekla mu. „Pamatuju si vás. Byla jste krásná a nelíbily se vám bratrovy obrazy.“ „Taky mě to pak mrzelo. Měla jsem být milejší.“ Tu však, z náhlého popudu, i když ho původně chtěla poprosit jen o pár minut jeho času, vyhrkla: „Nešel byste se mnou někdy na oběd? Dostala jsem se k nějakým penězům a potřebovala bych poradit, jak je investovat.“ „Bude mi potěšením,“ prohlásil. Během příštích let se viděli ještě několikrát. Párkrát se stavila u něj v kanceláři nebo se sešli na obědě. Na ty obědy se velice těšila, byl příjemný, měl zájem, dobře se s ním povídalo a vždycky zaplatil účet. Rád se bavil o Lucasovi a stál o všechno, co věděla o jeho
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504698