VI Tehdy v prváku, Zavalito, když jsi zjistil, že San Marcos není ráj, jak sis představoval, ale normální binec? Co se vám tam nelíbilo, chlapče? Ani tak nevadilo, že místo v dubnu začínala výuka až v červnu, ani že vyučující byli stejně omšelí jako lavice, přemýšlí, ale ta blazeovanost spolužáků, když se mluvilo o knihách, ta lhostejnost v očích, když o politice! Míšenci se děsivě podobali synáčkům z lepších rodin, Ambrosio. Profesory tu nejspíš platí pěkně mizerně, říkala Aída, mají to jako bokovku a jinak třeba pracují na ministerstvech, učí na středních školách, kdo by po nich mohl chtít víc. Apatie studentů je pochopitelná, říkal Jacobo, vychoval je tak systém: je třeba agitovat, ideologicky vzdělávat, organizovat. Ale kde byli komunisti, kde aspoň apristi? To byli všichni ve vězení nebo v exilu? Kritizuje to z dnešního pohledu, Ambrosio, tehdy to tak nevnímal a na San Marcosu se mu líbilo. Co je dnes asi s profesorem, který s nimi v jednom semestru rozebíral dvě kapitoly Logických zkoumání, vydaných v časopise Revista de Occidente? Problém vztekliny fenomenologicky „pozdržet“, psy vyprovokovanou kritickou situaci v Limě „dát do závorek“, jak by řekl Husserl: jak by se asi zatvářil šéfredaktor? Co je asi s vyučujícím, který dával písemky jen z pravopisu, co s dalším, jenž se na zkoušce ptal na Freudovy omyly? „To se pleteš, člověk musí číst i tmáře,“ řekl Santiago. „Bylo by krásné číst je v originále,“ řekla Aída. „Chtěla bych umět francouzsky, anglicky i německy.“ „Čti všechno, ale zachovej si kritický odstup,“ řekl Jacobo. „Pokrokoví autoři ti vždycky připadají mizerní a dekadenti skvělí. Proto tě kritizuju.“ „Jen říkám, že Jak se kalila ocel mě nudilo, kdežto Zámek se mi líbil,“ ohradil se Santiago. „Přece nic nezevšeobecňuju.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504686
„Nejspíš je to proto, že Ostrovskij je špatně přeložený, kdežto Kafka dobře, nehádejte se už,“ řekla Aída. A co je asi s tím starým drobným profesorem s kulatým bříškem, modrýma očima a bílými vlasy, který nám přednášel pomocné vědy historické? Je tak skvělý, že bych skoro radši přešla z psychologie na historii, říkala Aída, a Jacobo, to je pravda, škoda že se zabývá španělsky psanou historií, a ne nativní. Přecpané auly prvních dní se postupně vyprazdňovaly, v září chodila na přednášky sotva polovina studentů a nebylo tak těžké ulovit místo. Neměli pocit nějakého zklamání, ne že by profesoři neuměli nebo nechtěli učit, přemýšlí, ale o výuku nejevili valný zájem studenti. Protože jsou chudí a musí pracovat, říkala Aída, protože jsou načichlí buržoazním formalismem a chtějí jen titul, říkal Jacobo; protože k vystudování nebylo nutné chodit na přednášky, zajímat se ani studovat: stačilo si počkat. Je na San Marcosu spokojený, tyčko?, opravdu tam učí nejlepší peruánské mozky, tyčko?, co ho to popadlo, že se chová tak odměřeně, tyčko? Je, tati, učí, tati, nic ho nepopadlo, tati. Domů ses plížil jako přízrak a stejně jsi chodil ven, Zavalito, zavíral ses v pokoji a rodině ses vůbec neukazoval, jsi úplný jezevec, říkala paní Zoila, a Chispas, z toho věčnýho čtení ti přeskakuje, a Teté, proč už nikdy nikam nechodíš s Popeyem, chytrolíne? Protože Jacobo a Aída mi stačili, přemýšlí, protože přátelství s nimi dvěma vylučovalo a nahrazovalo všechno ostatní, dostatečně obohacovalo. Že by tehdy?, přemýšlí, to tehdy jsem si všechno podělal? Zapsali se na stejné přednášky, seděli vedle sebe v lavici, chodili spolu do univerzitní nebo národní knihovny, s těžkým srdcem se rozcházeli spát. Četli stejné knížky, sledovali stejné filmy, zuřili nad stejnými novinami. Když na oběd a pak večer odcházeli z univerzity, celé hodiny si povídali v baru Palermo na bulváru Colmena, celé hodiny se přeli v cukrárně Los Huérfanos v Azángarské, celé hodiny komentovali politické dění v hospodě s kulečníkem za justičním palácem. Občas zapadli do kina, obcházeli knihovny, podnikali
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504686
dlouhé dobrodružné výlety po městě. Jejich asexuální, bratrské přátelství vypadalo, že bude věčné. „Záleželo nám na stejných věcech, stejné věci jsme nesnášeli, a nikdy jsme se na ničem neshodli,“ říká Santiago. „I to bylo úžasné.“ „Proč jste se teda tak užíral?“ říká Ambrosio. „Kvůli tomu děvčeti?“ „Nikdy jsem s ní nebyl sám,“ říká Santiago. „Neužíral jsem se; jen občas mě zašimralo v žaludku, vynořil se červíček, nic víc.“ „Vy jste ji chtěl sbalit a nešlo to, když s váma byl pořád ten druhý,“ říká Ambrosio. „Já vím, co člověk cítí, když je se ženou, kterou má rád, a nemůže nic dělat.“ „Stalo se ti to s Amalií?“ říká Santiago. „Viděl jsem to ve filmu,“ říká Ambrosio. Univerzita je odrazem celé země, říkal Jacobo, před dvaceti lety byli tihle profesoři možná pokrokoví a četli, ale jak potom museli pracovat i jinde, a také vlivem prostředí, zpohodlněli, změšťáčtěli, a vtom najednou v žaludku: slizký, maličký červíček. Můžou za to i studenti, říkala Aída, ten systém jim vyhovuje, no a tak když za to všichni tak nějak můžou, to se s tím musíme spokojit? říkal Santiago, a Jacobo: řešením je univerzitní reforma. Náhle v houští rozhovorů, v horečné debatě droboučké, kyselé tělíčko, vměšuje se, ruší, odvádí pozornost, vyvolává poryvy smutku a stesku. Paralelní profesury, spoluvláda, lidové univerzity, říkal Jacobo: ať učí kdokoli, kdo je schopný, špatné profesory ať na návrh studentů vyhodí, a když lid nemůže chodit na univerzitu, ať jde univerzita k lidu. Smutku z toho, že si s ní nemůže povídat o samotě, jak toužil, stesku po procházkách jen s ní, které si vysnil? Jestli je ovšem univerzita odrazem celé země, na San Marcosu se nic nezlepší, dokud na tom bude celé Peru takhle mizerně, říkal Santiago, a Aída, pokud chceme odstranit zlo i s kořeny, nemá cenu mluvit o univerzitní reformě, ale rovnou o revoluci. Ale oni jsou studenti a jejich bojištěm je univerzita, říkal Jacobo, když budou bojovat za univerzitní reformu, budou tím pracovat i pro revoluci: je třeba postupovat krok za krokem a nepropadat pesimismu.
102
Ukázka elektronické knihy