Žena může mít při sestupu pocit, že je obnažená, rozervaná na kusy či pohlcená vztekem. Prožívá ztrátu identity, rozpad hranic své známé role a strach, který provází ztrátu. Může se cítit vyprahlá, rozlámaná a zcela postrádající sexualitu nebo prožívat nesnesitelnou bolest, že se obrací naruby. A možná v té tmě stráví dlouhou dobu čekáním, zatímco nahoře běží život dál. Možná se setká s pradávnou sumerskou bohyní Ereškigal, která zabila svou sestru Inannu, bohyni nebes a země, pověsila ji na kůl a její tělo nechala shnít. Kdykoli žena sestoupí do hlubin, má strach z této temné bohyně a obává se, co jí tato část sebe udělá. „Bojím se, že mě rozdrtí, rozemele na prach, pohltí a vyplivne. Vím, že pokaždé, když se to stane, se stávám víc sebou, než když jsem začala, je to však trýznivá zkušenost.“ Sestup je nevyhnutelný. Všechny se mu snažíme vyhnout, ale v určitém životním bodě se vydáme na cestu do hloubi svého nitra. Není to okázalá cesta, ale vždy ženu posílí a vyjasní její identitu. Některé ženy říkají, že se při tomto procesu setkávají s temnou bohyní ve snech. Mohou takto prožívat hněvivou, pohlcující hinduistickou bohyni Kálí. Je rozběsněná, protože ve starověkých civilizacích ji lidé zradili, když její moc a slávu předali mužským božstvům. Stvořitelský princip Kálí a dalších bohyní si přisvojili otcovští bozi. Biblický Jahve, jenž se zval Otcem, vlastnoručně stvořil své děti z hlíny, čímž napodobil prastaré kouzlo sumerské a babylonské Bohyně Matky, které se říkalo Namma, Ninchursag či Mami.2 „Podle hinduistů bylo na počátku světa moře či oceán krve. Tento oceán byl podstatou Kálí-Máji, Stvořitelky.“3 Egypťané jí říkali Eset (Ísis), Nejstarší ze starých, která existovala na počátku času. „Byla bohyní, z níž povstalo veškeré vznikání.“4 Symbol ženského božstva jakožto plodné stvořitelky země byl vyhlazen při úspěšném pokusu křesťanství odstranit archetyp Matky a nahradit jej Otcem Stvořitelem a Synem Spasitelem.5
109 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504593
Hledání ztracených částí sebe Připravuji se na setkání s ní Nevím, co mám říct Nezradili ji jen muži I já jsem ji zradila Byla jsem otcova dcera Zavrhla jsem svou matku Vždycky jsem se bála sestoupit do tmy Mohla bych ztratit vědomí Mohla bych ztratit svůj hlas svůj zrak svou rovnováhu Nakolik je to doopravdy moje? Moje slova jsou obedněná cizí řečí Moje obrazy jsou odvozeny od cizího umění Co je já?
Hledám ztracené části sebe. Cítím, že je nejprve musím najít, než se s ní setkám. Co jsem ztratila, když jsem byla otcovou dcerou a snažila jsem se mu zavděčit a něco dokázat? Co jsem ztratila, když jsem se přiklonila na jeho stranu? Ztratila jsem prvek pravdivosti, náhledu na celek. Neviděla jsem celý obraz: to ošklivé, šílené, popírané, zmizelé. Rozhlížím se a vidím slepé hlavy matek – mojí matky, její nejlepší přítelkyně, matky mého bývalého manžela. Co se mi snaží sdělit? „Vytáhni nás a znovu nás spoj s našimi
110 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504593
těly. Řádně nás pohřbi. Nechala jsi nás tady samotné trčet v bahně. Nedokážeme se pohnout, nic nevidíme.“ „Vezmi si zpět tmu,“ šeptají. Co ještě s nimi zůstalo pohřbeno? Schopnost snít sny – moje sny, moje fantazie. Někde tady se nachází moje představivost – rozmetaná po této hliněné podlaze – pohádky, domy na stromech a fantastické bytosti. Tyto části sebe samé si beru zpět. Jsou moje. Beru si zpátky pocit, který jsem kdysi měla: že můžu udělat všechno, co si usmyslím, zhmotnit všechno, co jsem si představila. Kdysi jsem to poznala a bylo to magické. Sedávala jsem u domu a dívala jsem se, jak rostou růže. Dokázala jsem být tak zticha, tak nehybná, že jsem cítila, jak tepe, voní a zní život. Bažinu znám, není to pro mě nic nového. Už jsem v ní byla a cítila jsem se chráněná. Bažina, lesy: jsou moje matka. Cítila jsem se propojená se stromy, s bahnem, s travinami a listím. Nikdy jsem se necítila sama. Toto spojení si beru zpět. Je velmi hluboké. Nyní se nořím do vrstev bahna. Jsou v něm kosti – bílé, krásné, porcelánové kosti. Držím své vlastní paže a žebra. Je to moje kostra. Kopu stále hlouběji a hledám ztracené části sebe samé. Hluboce nad nim truchlím. Kam se poděly? Když sbírám tyto kosti, občas zahlédnu pod hliněnou podlahou Bohyni Matku. Objímá dceru. Nevypadá tak, jak jsem si ji představovala. Není hněvivá, stará ani šeredná, je to mladá žena se světlehnědými vlasy. Konejší a objímá. Naslouchá a chrání. Směje se a zpívá, má zvonivý hlas. Ale ještě tam nejsem. Poprosím svého průvodce, aby mě dovedl dolů. Vede mě ještě hlouběji než minule a zmocní se mě strach, že utonu. Prskám a nalokám se vody, když se noříme pod hladinu bažiny. Drží mě za ruku a říká mi, abych se nebála. Dovede mě do jeskyně. Uvidím v ní obrovskou postavu připomínající velrybu. Je obehnaná lešením, které postavili liliputánští pidimužíci.
111 Ukázka elektronické knihy