dodala. Dala si ruce v bok a unaveně si povzdechla. „Pokud tu zůstaneme, tak může být skořice a lékořice naše jediné východisko.“ Té noci jsem nedokázala usnout. Ležela jsem ve tmě a přemýšlela o tom, že nám docházejí zásoby léků. Když teď šanghajskou Mezinárodní čtvrť ovládala japonská císařská armáda, byli jsme totálně odříznuti od veškerých zásob a finanční pomoci ze strany vedení misie. Na večerní schůzi učitelského sboru Minnie a Eleanor oznámily, že také zásoby jídla jsou menší, než jsme se domnívali. Nemohla jsem pochopit, jak to, že se zásoby potravin tak rychle ztenčily. Přestože byly dodávky od vedení misie v Šanghaji už i v posledních měsících před příchodem vojáků čím dál nespolehlivější kvůli špatnému počasí a kontrolním místům, která byla záměrně zřízena, aby komplikovala dopravu, a přestože se před nějakou dobou přerušil i dovoz z Británie, kde byl zaveden přídělový systém, nadále jsme věřili, že máme dostatek zásob na to, aby nám vydržely několik měsíců. Dokonce jsme i několikrát přehodili jídlo přes zeď, pak jsme se ale rozhodli, že bude nejspíš lepší toho na nějakou dobu nechat pro případ, že jsme vzbudili podezření. Ty dvě se určitě přepočítaly. Protože jsem nenacházela klidu, dokud se o tom nepřesvědčím na vlastní oči, nazula jsem si trepky a oblékla župan a vykradla jsem se ze svého pokoje. Šla jsem do kuchyně a lampa, kterou jsem držela v ruce, vrhala nepříjemné stíny na zeď dlouhých chodeb. Nejdřív jsem zaslechla šepot. Pak jsem zahlédla tři muže, jak se krmí z našich zásob. Se srdcem až v krku jsem se ukryla za kredenc, překryla lampu županem a co nejvíc se skrčila. Neviděla jsem jim do obličeje, ale podle oblečení jsem soudila, že to nejsou japonské hlídky. Prvním instinktem bylo na ně zařvat a vyplašit je, aby utekli, ale držela jsem jazyk za zuby a chovala se tak tiše, jak jsem jen svedla, bála jsem se toho, co by udělali, kdyby objevili ženu v nočním oděvu. Zahnala 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504327