dodala. Dala si ruce v bok a unaveně si povzdechla. „Pokud tu zůstaneme, tak může být skořice a lékořice naše jediné východisko.“ Té noci jsem nedokázala usnout. Ležela jsem ve tmě a přemýšlela o tom, že nám docházejí zásoby léků. Když teď šanghajskou Mezinárodní čtvrť ovládala japonská císařská armáda, byli jsme totálně odříznuti od veškerých zásob a finanční pomoci ze strany vedení misie. Na večerní schůzi učitelského sboru Minnie a Eleanor oznámily, že také zásoby jídla jsou menší, než jsme se domnívali. Nemohla jsem pochopit, jak to, že se zásoby potravin tak rychle ztenčily. Přestože byly dodávky od vedení misie v Šanghaji už i v posledních měsících před příchodem vojáků čím dál nespolehlivější kvůli špatnému počasí a kontrolním místům, která byla záměrně zřízena, aby komplikovala dopravu, a přestože se před nějakou dobou přerušil i dovoz z Británie, kde byl zaveden přídělový systém, nadále jsme věřili, že máme dostatek zásob na to, aby nám vydržely několik měsíců. Dokonce jsme i několikrát přehodili jídlo přes zeď, pak jsme se ale rozhodli, že bude nejspíš lepší toho na nějakou dobu nechat pro případ, že jsme vzbudili podezření. Ty dvě se určitě přepočítaly. Protože jsem nenacházela klidu, dokud se o tom nepřesvědčím na vlastní oči, nazula jsem si trepky a oblékla župan a vykradla jsem se ze svého pokoje. Šla jsem do kuchyně a lampa, kterou jsem držela v ruce, vrhala nepříjemné stíny na zeď dlouhých chodeb. Nejdřív jsem zaslechla šepot. Pak jsem zahlédla tři muže, jak se krmí z našich zásob. Se srdcem až v krku jsem se ukryla za kredenc, překryla lampu županem a co nejvíc se skrčila. Neviděla jsem jim do obličeje, ale podle oblečení jsem soudila, že to nejsou japonské hlídky. Prvním instinktem bylo na ně zařvat a vyplašit je, aby utekli, ale držela jsem jazyk za zuby a chovala se tak tiše, jak jsem jen svedla, bála jsem se toho, co by udělali, kdyby objevili ženu v nočním oděvu. Zahnala 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504327
jsem tu myšlenku, přitáhla si límeček noční košile a utáhla si pásek županu pevně kolem pasu. Sledovala jsem je, jak plní dva proutěné koše našimi zásobami, a skoro jsem se neopovažovala dýchat. Myslela jsem na děti spící nahoře, které uléhaly každý večer do postele hladové. Můj strach se rychle změnil ve vztek. Takhle to nejde. Tohle je zlé. Užuž jsem začala křičet o pomoc, když se otočili k odchodu a já uviděla tvář, kterou jsem poznala. Wej-chuan. Až na to, že to nebyl Wej-chuan, kterého jsem znala, muž, jenž pečlivě udržoval školní zahrady a vždy se usmíval na děti. Tohle byla tvář tvrdého muže plného úzkosti. Tento muž měl strach a měl hlad, byl ochotný udělat cokoli, jen aby pomohl své rodině. Zůstala jsem tam, kde jsem byla, a nechala ty tři projít, zatímco jsem se snažila uklidnit své třesoucí se ruce. Když jsem si byla jistá, že odešli, spěchala jsem do svého pokoje a vlezla si pod přikrývky. Ležela jsem v posteli hodiny s otevřenýma očima a bojovala jsem se svým svědomím. Udělala jsem dobře, že jsem nechala Wej-chuana odejít? Měla bych se stydět, o vlivu japonské okupace Číny na její obyvatelstvo jsem věděla jen to málo, co mi pověděla Šu-lan, ale zatímco náš boj začal teprve před nedávnem, jejich trval už roky. Byly jejich potřeby větší než naše? Starší chlapci z naší školy si už začínali stěžovat, že mají hlad, a všimla jsem si, že byli jako bez života, bez kalorií, které potřebovaly jejich rostoucí končetiny, ztráceli energii. Ne poprvé od té doby, co vojáci vpochodovali do školy, jsem si uvědomila, jak jsme byli krátkozrací, když jsme věřili, že jsme z nějakého důvodu imunní vůči realitě války. Byli jsme skupina dospělých, jejichž úkolem jakožto vedoucích skautek a skautů bylo často hovořit o nutnosti být připraven, ale sami jsme ani zdaleka připraveni nebyli. Když noc přešla v úsvit, má muka týkající se ukradeného jídla mě dovedla v myšlenkách k jiným rozhodnutím v mém životě. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504327
A také rozhodnutím, která jsem naopak neudělala, k okamžikům, kdy jsem váhala, místo abych jednala. Události v mé minulosti a současnosti se spojily jako články řetězu a dovedly mě do tohoto okamžiku v malé, spoře zařízené ložnici v Číně osvětlené modrým prosincovým úsvitem. Zavřela jsem oči a myslela na Alfieho, přála jsem si, abychom oba měli odvahu přestát okolnosti, ve kterých jsme se ocitli. Následující noc se zloději vrátili, připravili nás o další z našich zmenšujících se zásob, a dokonce sebrali děvčatům z věšáků na chodbě několik zimních kabátů. Když jsme to probírali na schůzi učitelského sboru, došli jsme k názoru, že to musí být místní rolníci. „Na to neexistuje rozumnější vysvětlení,“ řekla Minnie. „Vojáky jejich vedení dobře krmí, takže nevidím důvod, proč by nás okrádali. Musí to být rolníci. Můžou to být dokonce i někteří ze školních sluhů, v tom případě se nemůžu zlobit. Jsem si jistá, že trpí hladem.“ Málem jsem přiznala, co jsem viděla, ale nedokázala bych Wej-chuana zradit, tak jsem to udržela v tajnosti, pocit viny trochu zmírnila skutečnost, že Minnie zloděje neodsuzovala. „A co ty kabáty?“ zeptala se Eleanor Yarwoodová. „Jak bez nich zajistíme, aby bylo dětem teplo?“ „Ministerstvo v Británii vydalo minulou zimu instrukce rodičům, jak zajistit, aby bylo jejich dětem teplo,“ řekla jsem. „Má matka mi o tom napsala v dopisu. Bydlely u ní dvě evakuované děti. Doporučili jí, aby děti obalila přímo na kůži novinami a pod šaty jim oblékla dvě vrstvy oblečení navíc. Nejlépe vlněnou vestu. Mohli bychom rozpárat přebytečné ponožky a rukavice a uplést je z nich.“ „Ach ano. Za války je dobré dodržovat zásadu ‚Spravuj, jak dlouho to jde, a nekupuj nic nového‘, “ dodala Amelia Prescottová. 99
Ukázka elektronické knihy