Pekárna plná života (Ukázka, strana 99)

„Matko, jak to s tím proboha souvisí?“ „Nijak. Jen že kdyby ses přestěhovala do Stockholmu, mohla bys chodit do divadel a muzeí. Otevřely by se ti nové možnosti. Nemluvě o tom zástupu mužů, kteří by se jistě mohli jen přetrhnout, aby tě vzali na večeři. Měla bys zkrátka zkusit žít. Možná by se ti to i líbilo.“ „Můj domov je tady. Bydlím tu teprve tři měsíce.“ „Ano, ale jsi šťastná?“ „Nejsem,“ připustila Désirée. „Asi jsem přecitlivělá.

Vždyť jsem jen přišla o manžela a dostala rakovinu.“ „Nech si ten svůj sarkasmus,“ odsekla ostře Magdalena. „Žádám tě jen o to, abys to zvážila. Jen plánování by ti zabralo celé měsíce. Bylo by to dokonalé rozptýlení. Pořád bys tady přece měla vnoučata a mohla bys i nadále pracovat jako předsedkyně výboru pro výběr prostředků u Halleholmské nemocnice. Vždyť Halleholm je jen třicet minut lodí ze Stockholmu. Není to konec světa.“ „A co by se stalo s mým domem?“ „Můžeš ho nechat Axelovi.“ „Axel má vlastní byt.“ „Žije v krabici.“ „Chceš říct v budově, která není z předminulého století. Matko, ty jsi vážně ztělesněním snoba. Viděla jsi vůbec Axelův byt?“ Magdalena pokrčila rameny. „Nikdy mě k sobě nepozval.“ „Tak jen pro tvou informaci, bydlí ve dvoupodlažním podkrovním apartmá s nádherným výhledem na moře.

A nemohl tě pozvat, protože mu teprve teď přivezli nábytek.“ „Až teď? Vždyť tam bydlí už tři měsíce. Co si to proboha objednal?“ „Tak třeba pohovku od Svenskt Tenn. Říkal, že dlouho vybíral látku.“ Désirée se předklonila. „Ale jen mezi námi dvěma, podle mě se spíš snažil zjistit, co se líbí Lovise.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504114

Magdalena nasadila nechápavý pohled. „Tak proč se jí prostě nezeptal?“ Proč si mladí lidé tak zbytečně komplikují život? „Zřejmě na to chce jít pomalu.“ „Při znovuotevření Pekárny vypadali zamilovaně. A to nebylo ani před měsícem.“ „Ano, ale obě víme, že Lovisa je vůči Halleholmům nedůvěřivá. A z dobrého důvodu,“ dodala jemnějším tónem.

Což byla pravda. „Musím ti říct, matko,“ pokračovala Désirée, „že Birgitta Lindegrenová mi byla v celém tomhle zmatku velkou oporou. Říkala jsem ti, že mě odvedla do Sophiahemmetu?“ „Ano.“ „Víš, kdybych v životě mohla udělat něco jinak, tak bych se chovala líp k Birgittě. Nebo bych se o to alespoň pokusila. Když Ulrik umíral, byla jsem na tom zle. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem zoufalá a vystrašená a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Ale teď si říkám, o kolik horší musí být přijít o dítě?“ „Jen to pomyšlení je nesnesitelné.“ Désirée si v záchvatu emocí zřejmě neuvědomila, co právě řekla své vlastní matce. „A nepřirozené. Matka by nikdy neměla pohřbívat své dítě. Nevím, jak se s tím vyrovnali. Ale co se stalo, stalo se.

Minulost už člověk nevrátí.“ Désirée pozvedla obočí.

Magdalena pokrčila rameny. „Bohužel.“ Nepozvat Amélii Lindegrenovou na svou svatbu bylo rozhodnutí, kterého vždy litovala. A byla by to první věc, kterou by změnila, kdyby měla tu možnost. „Ale to je nad naše síly. Člověk se může jen snažit napravit své chyby. Proto bys ten dům měla nechat Axelovi. Pokud to s Lovisou myslí vážně,“ – představa, která se jí k jejímu vlastnímu údivu zamlouvala – „byl by to skvělý domov pro jejich rodinu.“ „A co Julie? Je to i její domov,“ připomněla jí Désirée. „Teď. Ale jak dlouho si myslíš, že bude chtít bydlet se svou matkou?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504114

Désirée rozhodila rukama. „Ty máš prostě odpověď úplně na všechno, že, matko?“ „Drahoušku, kdybych měla odpověď na všechno, nebyla bys nemocná a Ulrik by byl stále s námi. Stejně jako malá Cecílie Lindegrenová.“ Ubohá Birgitta. „Nikdo není všemocný. Ale ráda si o sobě myslím, že dokážu vytěžit nejvíc i ze špatné situace. A jak jsem řekla, celá ta záležitost se stěhováním do Stockholmu není nic jiného než jen návrh.“ Položila na stůl šálek s podšálkem. „No, očividně se nehroutíš a já jsem ti už řekla všechno, co jsem ti říct chtěla.

Zavolala bys mi taxík?“ „Ne.“ Désirée vstala z pohovky. „Zůstaneš se mnou na oběd. Nemám v úmyslu přestěhovat se do města, matko, ale jsem ráda, že tě to napadlo. Alespoň tak vím, že si na mě občas vzpomeneš.“ Magdaleně – což se stávalo jen zřídkakdy – se sevřelo hrdlo. „Mám tě ráda. Možná to neříkám často, ale jsi jedna z mála věcí, která se mi v životě povedla. Proto tě prosím, abys to stěhování ještě zvážila. Kvůli mně. Nejsem už přece jenom nejmladší.“ Pokud ani tohle emoční vydírání nepřiměje Désirée přehodnotit svůj postoj, tak už nic. Magdalena se v duchu usmála. Třebaže už možná nebyla nejmladší, pořád ještě nepatřila do starého železa.

100 Ukázka elektronické knihy